# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 107/99

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 107/99
- ECLI: ECLI:CZ:US:1999:2.US.107.99
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 7. 4. 1999
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na hmotné zajištění / zabezpečení státem
- Klíčová slova: sociální dávky
- Dotčené předpisy: 119/1990 Sb., § 25 odst.3

## Výrok

Návrh se odmítá

## Odůvodnění

Navrhovatel podal Ústavnímu soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh na zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze z 9.11.1998 sp. zn. 1 Cao 137/98, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze z 15.5.1998 sp. zn. 47 Ca 86/98 o potvrzení rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení z 13.1.1998 č. 290 319 142, jímž byla zamítnuta jeho žádost o starobní důchod. Uvedl, že jak správní orgán, tak soudní orgány mu odepřely právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, které občanům přiznává čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Sdělil, že rozsudkem Státního soudu v Praze z 31.10.1951 sp. zn. 3 Ts I 43/51 ve znění rozsudku Nejvyššího soudu ze 7.3.1952 sp. zn. To III 35/52 byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 roků.Tyto rozsudky byly zrušeny podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, pro účely důchodového zabezpečení k výpočtu starobního důchodu mu však byla započtena jen doba skutečného výkonu trestu, nikoli doba od jeho útěku z vězení do ciziny, ačkoliv za situace, do níž byl protiprávním odsouzením vehnán, nemohl v naší zemi pracovat a splnit požadavky pro přiznání starobního důchodu.Vyjádřil přesvědčení, že na jeho případ se vztahuje § 25 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb, a vytkl orgánům veřejné moci, které o jeho nároku rozhodovaly, nesprávný výklad zákona, podle něhož se uvedené ustanovení vztahuje pouze na případy, kdy byl poškozený z výkonu trestu propuštěn, nikoli na případy, kdy uprchl.
Z informace stěžovatele a z rozsudku Vrchního soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že Vrchní soud v Praze ve výroku rozsudku připustil proti svému rozsudku z 9.11.1998 sp. zn. 1 Cao 137/98 dovolání podle současného znění § 239 odst. 1 občanského soudního řádu a v odůvodnění rozsudku uvedl, že rozhodnutí v otázce
II.ÚS 107/99
nemožnosti aplikace § 25 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. na daný případ je po právní stránce zásadního významu.
Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
V projednávané věci je posledním prostředkem k ochraně stěžovatelova práva dovolání, které bylo odvolacím soudem připuštěno za účelem vyřešení právní otázky, která by měla zásadní význam i v řízení před Ústavním soudem.
Kdyby Ústavní soud za této situace ústavní stížnost meritorně projednával, nastal by nežádoucí stav, kdy by současně probíhala dvě řízení o téže věci a Ústavní soud by suploval Nejvyšší soud, jehož úkolem je sjednocovat judikaturu obecných soudů mimo jiné také rozhodováním o dovoláních.
Vzhledem k tomu, že před podáním ústavní stížnosti Nejvyšší soud o dovolání ještě nerozhodl, nesplnil stěžovatel požadavek § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., a proto soudce zpravodaj návrh mimo ústní jednání v nepřítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl.

Proti usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. dubna 1999

JUDr. Miloš Holeček
soudce zpravodaj

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-107/99-99)