# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 1059/11

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 1059/11
- ECLI: ECLI:CZ:US:2011:2.US.1059.11.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 21. 4. 2011
- Datum zveřejnění: 11. 5. 2011
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně; právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
- Klíčová slova: ochrana osobnosti, újma, odškodnění
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 141 odst.4, § 116 odst.2; 82/1998 Sb., § 31a, § 8 odst.1, § 13

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 8. dubna 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byla rozsudkem soudu prvního stupně zamítnuta jeho žaloba o zaplacení 1.000.000.000 Kč z titulu nemajetkové újmy způsobené nesprávným postupem obecného soudu a jeho nezákonným rozhodnutím. K odvolání stěžovatele byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen rozsudkem odvolacího soudu. Jeho dovolání bylo usnesením dovolacího soudu odmítnuto jako nepřípustné. Stěžovatel uplatňuje svá základní práva podle čl. 1, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky, a podle čl. 5, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti ve spojení s ostatními předloženými listinami vyplývá, že stěžovatel svůj nárok i ústavní stížnost založil na námitce, že poučení obsažené v usnesení Okresního soudu Plzeň - město sp. zn. 1 T 60/2002 ze dne 31. ledna 2005, kterým bylo nařízeno pozorování stěžovatele ve zdravotnickém zařízení, neobsahovalo údaj o odkladném účinku stížnosti. Stěžovatel namítá, že jeho žaloba nebyla obecnými soudy řádně projednána.

3. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti z ustanovení § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vyložil úmysl zákonodárce, v zájmu racionality a efektivity řízení Ústavního soudu, dát pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Jestliže informace, zjištěné uvedeným postupem, vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost "není přijatelná", přistoupí bez dalšího k jejímu odmítnutí. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. A právě o takový případ se jedná.

4. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41; aj.). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem.

5. V posuzovaném případě dospěl soud prvního stupně k závěru, že odkladný účinek ze zákona nastává podáním stížnosti proti předmětnému usnesení o nařízení pozorování ve zdravotnickém zařízení. Nedovodil, že by tato skutečnost musela být uvedena přímo v poučení, a proto neshledal, že by došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Odvolací se k tomuto názoru připojil a zdůraznil, že stěžovatel stížnost proti předmětnému usnesení podal. Tento poukaz dovedl do důsledku dovolací soud, který uvedl, že podáním stížnosti k odkladu účinku předmětného rozhodnutí došlo, a to v souladu se zákonem. Vyvodil z toho, že s ohledem na to uvedená skutečnost, i kdyby takové pochybení bylo považováno za nesprávný úřední postup, nemohla způsobit v osobnostní sféře žalobce žádnou újmu. Tyto závěry lze považovat za důsledné, logické, předvídatelné, srozumitelné a přesvědčivé, a v důsledku toho i ústavně souladné. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti, co do podstaty shodná s argumentací obsaženou již v žalobě a následných opravných prostředcích, je tedy pouhou polemikou se závěry obecných soudů, která zásadně není sama způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481; aj.).

6. Ústavní soud tedy neshledal, že by byla porušena základní práva či svobody stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-1059/11-1)