# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 1041/16

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 1041/16
- ECLI: ECLI:CZ:US:2016:2.US.1041.16.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 21. 6. 2016
- Datum zveřejnění: 8. 7. 2016
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: trestná činnost, zavinění/úmyslné, důkaz/volné hodnocení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6; 40/2009 Sb., § 299, § 12, § 15

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Dne 30. 3. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 2 T 90/2014, byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem neoprávněného nakládání s volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle ustanovení § 299 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") s tím, že podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku bylo upuštěno od potrestání. Skutek spočíval podle zjištění obvodního soudu, zjednodušeně řečeno, v tom, že stěžovatelka dne 2. 3. 2014 na Letiště Václava Havla dovezla neživý vypreparovaný exemplář karety obrovské, ačkoliv jí k tomu nebylo uděleno patřičné povolení. Odvolání stěžovatelky podané proti tomuto rozsudku bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 44 To 267/2015 zamítnuto. Dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

3. Nejvyšší soud totiž dospěl k názoru, že ke spáchání přečinu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle § 299 odst. 2 tr. zákoníku se vyžaduje úmyslné zavinění. Subjektivní stránkou posuzovaného činu se přitom Nejvyšší soud zabýval již v předchozím usnesení dne 30. 9. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1166/2015, kterým zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 44 To 267/2015, jímž byla stěžovatelka návrhu na potrestání zproštěna. V citovaném usnesení Nejvyšší soud z okolností a způsobů nabytí exempláře karety obrovské, jakož i z okolností pobytu stěžovatelky v Indonésii, z postavení stěžovatelky jako vzdělané osoby, která má úzké styky s indonéskými subjekty a orientuje se na propagaci Indonésie a její kultury, dovodil ve vztahu k protiprávnímu nabytí exempláře její úmyslné zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Úmyslné zavinění stěžovatelky přitom podle Nejvyššího soudu není zpochybněno ani tím, že stěžovatelka obdobné jednání neopakovala a nesledovala jím zištné či jiné zavrženíhodné cíle. Úmysl se tu totiž vztahuje ke skutečnosti, že stěžovatelka neměla pro dovoz do České republiky potřebné povolení a že bez tohoto povolení šlo o protiprávní dovoz. Ze subjektivního hlediska bylo snadno představitelné, že k dovozu exempláře exotického zvířete je nutné povolení a že pokud se stěžovatelka rozhodla uskutečnit dovoz bez něj, byla srozuměna s protiprávností dovozu. Nadto, jak podle Nejvyššího soudu správně uvedl městský soud ve svém posledním rozhodnutí v dané věci, po spáchání činu stěžovatelka upustila od snahy získat povolení dodatečně, a to z důvodu jeho finanční náročnosti; to Městský soud v Praze vyložil jako nepřímé potvrzení úmyslu uskutečnit dovoz bez povolení.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že neživý a před mnoha lety někým preparovaný exemplář želvy (který prý daroval indonéský státní občan její dceři) do České republiky skutečně dovezla, a to bez povolení, o jehož nutnosti však nevěděla. V celém trestním řízení tak šlo pouze o posouzení otázky subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku a o posouzení zavinění ze strany stěžovatelky. Trestní zákoník přitom kromě skutkové podstaty úmyslného přečinu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami obsahuje v ustanovení § 300 také jeho nedbalostní formu. Zákonodárce tedy podle stěžovatelky nezamýšlel kriminalizovat všechny neoprávněné dovozy takových živočichů a rostlin, kdy rozhodující kritérium spočívá ve vyšší míře či stupni zavinění pachatele. Trestnost takového dovozu není dána při naplnění "běžné" nedbalosti, ale musí být naplněna nedbalost hrubá s tím, že musí podle § 300 tr. zákoníku dojít k porušení zájmu společnosti chráněného předmětným ustanovením opakovaně. Protože v případě stěžovatele se jedná o první a jediný dovoz takto chráněného exempláře, stěžovatelka zcela zjevně nemohla naplnit objektivní stránku nedbalostního přečinu podle § 300 tr. zákoníku. V trestním řízení podle stěžovatelky navíc nebyly opatřeny žádné důkazy, byť jen nepřímo prokazující, že by si stěžovatelka alespoň v hrubých rysech byla vědoma, že právě daný druh želvy je zvlášť chráněn a jeho dovoz podléhá nějakému povolení. Nejvyšší soud naopak svůj závěr o úmyslném zavinění stěžovatelky učinil pouze na základě velmi nepřímých indicií, rozhodně netvořících uzavřený kruh vylučující možnost učinit jiný závěr; konkrétně šlo toliko o vysokoškolské vzdělání stěžovatelky, o její styky s indonéskými subjekty a o její orientaci v daném prostředí. Dovozovat pouze z takovýchto indicií úmyslné zavinění k případnému porušení předpisů na ochranu přírody je prý nepřípustným porušením základních principů trestní odpovědnosti. Nejvyšší soud tak podle stěžovatelky obešel v její neprospěch zákonné limity kriminalizace ojedinělého nedovoleného dovozu chráněného živočicha a bez reálného zákonného podkladu nejprve svými závaznými právními názory a nakonec i vlastním konečným pravomocným rozhodnutím způsobil, že stěžovatelka byla odsouzena pro skutek, který trestný není, což má nezpochybnitelnou ústavněprávní dimenzi.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

6. K argumentaci stěžovatelky Ústavní soud uvádí následující.

7. Pokud stěžovatelka poukazuje na ustanovení § 300 tr. zákoníku, kde je zakotvena skutková podstata neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami a kde se pro naplnění znaků skutkové podstaty - na rozdíl od úmyslné formy (viz § 299) - vyžaduje kromě hrubé nedbalosti též opakování zapovězené činnosti, pak je tomu tak právě proto, že v ustanovení § 300 tr. zákoníku jde toliko o nedbalostní formu spáchání trestného činu. Je přitom zcela na úvaze zákonodárce, rozhodl-li se podmínit trestnost nedbalostní formy prvkem opakování. Jinak řečeno, není možné vyvozovat logický nesoulad jednoduše jen z toho, že pro méně závažnou (zde nedbalostní) formu se opakování vyžaduje a pro úmysl nikoliv, když stěžovatelka byla odsouzena právě za spáchání tohoto přečinu ve formě úmyslného zavinění.

8. Rozhodly-li obecné soudy tak, že se stěžovatelka dopustila v napadených rozhodnutích popsaného činu úmyslně (konkrétně mělo jít o úmysl nepřímý), pak ani tato okolnost nemá ústavněprávní relevanci. Soudy totiž vyšly z toho, že - zjednodušeně řečeno - stěžovatelka v Indonésii pobývala často a zná tamější společenské prostředí s tím, že jako dobře informovaný vysokoškolák měla vědět, že není možné si z dovolené libovolně dovézt exotické zvíře. Jakkoliv obecné soudy v těchto svých úvahách výslovně nezohlednily, že se jednalo již o zvíře mrtvé, preparované před mnoha lety, má Ústavní soud za to, že řešení těchto právních otázek přísluší obecným soudům a není proto s ohledem s ohledem na jeho shora předestřené ústavněprávní vymezení bez dalšího dán důvod, aby do jejich závěrů jakkoliv zasahoval, případně je přehodnocoval.

9. V nyní rozhodované věci totiž Ústavní soud ani nepřehlédl, že si stěžovatelka mohla o předmětné povolení dodatečně požádat (když však sama před soudem prohlásila, že od tohoto řešení pro jeho finanční náročnost upustila), čímž by splnila podmínky účinné lítosti ve smyslu ustanovení § 33 tr. zákoníku a trestnost trestného činu neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami by tak zanikla. Dále pro zhodnocení ústavněprávní dimenze shledává Ústavní soud podstatným, že v případě stěžovatelky bylo upuštěno od potrestání podle ustanovení § 46 odst. 1 tr. zákoníku, což mimo jiné bez dalšího znamená, že se na stěžovatelku hledí, jako by nebyla odsouzena (odst. 4 cit. ustanovení).

10. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce garantovaná.

11. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-1041/16-1)