# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 1027/26

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 1027/26
- ECLI: ECLI:CZ:US:2026:2.US.1027.26.1
- Typ rozhodnutí: Nález
- Datum rozhodnutí: 24. 6. 2026
- Datum zveřejnění: 7. 7. 2026
- Předmět řízení: Tarifní hodnota u věci penězi ocenitelné
- Klíčová slova: náklady řízení, advokátní tarif, advokát/odměna, nemovitost, dědické řízení, žaloba/na určení, dokazování
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1; 177/1996 Sb., § 9 odst.4 písm.b, § 8 odst.1; 99/1963 Sb., § 142 odst.1, § 151 odst.1, § 120 odst.2

## Právní věta

Aplikace § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu bez splnění zákonných podmínek je porušením kogentní právní úpravy a porušením stěžovatelova práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny).

## Abstrakt

Analytická právní věta

Pokud soud použije § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu bez splnění zákonných podmínek, porušuje závaznou právní úpravu a tím i právo účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele Jiřího Šupa zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 24. 6. 2026 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy výrok I. usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 136/2025-229 ze dne 18. 12. 2025 pro rozpor s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Okresní soud zamítl žalobu na určení vlastnictví a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému stěžovateli náklady řízení ve výši 101 550 Kč. Vyšel přitom z tarifní hodnoty 2 390 000 Kč převzaté z pozůstalostního řízení. Krajský soud k odvolání žalobce rozhodnutí o nákladech změnil a napadeným výrokem jejich výši snížil na 23 070 Kč. Uvedl, že hodnota předmětných nemovitostí nebyla objektivně určena, ale vycházela pouze z dohody dědiců, které se žalobce neúčastnil. Věc proto posoudil jako neocenitelnou a tarifní hodnotu stanovil podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu částkou 50 000 Kč za jeden úkon právní služby.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že krajský soud opomenul závěry nálezové judikatury Ústavního soudu. Z ní vyplývá, že pokud má soud ve sporu o určení vlastnictví k nemovitosti k dispozici její ocenění z jiného řízení, například pozůstalostního, měl by při rozhodování o nákladech řízení vycházet zásadně z něj. Krajský soud měl při určení výše nákladů řízení vycházet z § 8 odst. 1 advokátního tarifu, a nikoliv z fiktivní tarifní hodnoty.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Jádrem ústavní stížnosti je otázka správného určení tarifní hodnoty pro výpočet náhrady nákladů právního zastoupení. Stěžovatel, který měl ve věci plný úspěch, namítal, že odměna jeho advokáta měla být stanovena podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, nikoliv podle § 9 odst. 4 písm. b). Ústavní soud připomněl, že předmětem řízení bylo právo k nemovitostem, které je penězi ocenitelné, a použití § 9 advokátního tarifu proto přichází v úvahu pouze tehdy, pokud hodnotu věci nelze zjistit vůbec nebo jen s nepoměrnými obtížemi. Obecné soudy přitom nemohou na zjištění tarifní hodnoty bez dalšího rezignovat.

Tarifní hodnotu lze zjistit různými způsoby, nejen znaleckým posudkem, ale například i ze stanoviska realitní kanceláře či údajem z pozůstalostního řízení. Krajský soud proto mohl vyjít z ceny nemovitostí zjištěné v pozůstalostním řízení, která podle tvrzení účastníků vycházela z písemného potvrzení realitní společnosti, případně ji vlastní úvahou upravit. Stanovení hodnoty věci je skutkovou otázkou, při jejímž řešení soud vychází ze všech zjištění obsažených ve spise a za splnění zákonných podmínek může provést i důkazy, které účastníci nenavrhli.

Závěr odvolacího soudu, že ve spise nebyl odborný podklad umožňující spolehlivě určit hodnotu nemovitostí, proto neobstojí. Krajský soud nesplnil podmínky pro použití § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu a nesprávně stanovil tarifní hodnotu na paušální částku. Tím nerespektoval závaznou právní úpravu a porušil stěžovatelovo právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto napadený výrok usnesení krajského soudu zrušil.

Soudcem zpravodajem byl Jiří Přibáň. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

## Výrok

I. Výrokem I. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2025, č. j. 18 Co 136/2025-229, došlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva vlastnického podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod.

II. Výrok I. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2025, č. j. 18 Co 136/2025-229, se proto ruší.

## Odůvodnění

I.

1. Okresní soud v Prostějově svým rozsudkem ze dne 27. 3. 2025, č. j. 15 C 143/2022-200, zamítl žalobu na určení, že Zdeňka Špringerová je vlastnicí blíže určených nemovitostí (výrok I.). Dále soud rozhodl, že žalobce Jiří Špringer je povinen zaplatit žalovanému (stěžovateli) na náhradě nákladů řízení částku 101 550 Kč (výrok II.) a že o náhradě nákladů řízení státu bude rozhodnuto po právní moci rozhodnutí o odměně a náhradě hotových výdajů znalce (výrok III.).

2. Soud prvního stupně založil své rozhodnutí ve věci samé na tom, že žalobce neprokázal tvrzení o nezpůsobilosti dárkyně Zdeňky Špringerové k právnímu jednání, kterým převedla předmětné nemovitosti na obdarovanou původní žalovanou Romanu Šupovou. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř., ve prospěch ve věci úspěšnějšího žalovaného. Tarifní hodnotu určil nalézací soud podle § 8 vyhlášky č. 177/1996 Sb., Ministerstva spravedlnosti o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytnutí právních služeb (advokátní tarif) ve znění pozdějších předpisů, z částky 2 390 000 Kč, převzaté z pozůstalostního řízení vedeného po původní žalované Romaně Šupové. Nalézací soud vyčíslil mimosmluvní odměnu a paušální náhrady na částku 101 550 Kč bez DPH. Návrh žalobce na moderaci podle § 150 o. s. ř. nepovažoval soud za důvodný.

3. Proti výroku II. a III. rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání, v němž namítal nesprávné právní posouzení v otázce nákladů řízení. Odvolací soud ústavní stížností napadeným usnesením změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že uložil žalobci zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 23 070 Kč (výrok I.) a výrok III. rozsudku soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle náhledu krajského soudu tarifní hodnota věci nevyplývala z objektivizovaného ocenění nemovitosti, ale z pouhé dohody dědiců v pozůstalostním řízení, kterého však žalobce nebyl účasten, a uvedeným oceněním nemovitosti tak nebyl vázán. Ve věci nebyl zajišťován žádný odborný podklad, který by umožnil spolehlivě určit hodnotu předmětných nemovitostí. Z uvedených důvodů odvolací soud uzavřel, že se jedná o věc neocenitelnou, a proto je třeba stanovit tarifní hodnotu podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, tedy paušální částkou 50 000 Kč za jeden úkon právní služby.

II.

4. Podle stěžovatele Krajský soud opominul závěry Ústavního soudu obsažené v nálezu ze dne 11. 10. 2023, sp. zn. III. ÚS 460/23. Z tohoto nálezu mimo jiné vyplývá, že má-li soud ve sporu o určení vlastnictví k nemovitosti k dispozici její ocenění z jiného (např. pozůstalostního) řízení, měl by při rozhodování o nákladech řízení vycházet zásadně z něj. Pro účely zjištění obvyklé ceny nemovitosti byl v tomto případě zpracován písemný podklad realitní kanceláří Synergie reality, s. r. o., k němuž však odvolací soud nepřihlédl. Stěžovatel odmítá závěr, že by cena zjištěná v pozůstalostním řízení nebyla použitelná pro stanovení tarifní hodnoty věci. Podle advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024 je nutné primárně vycházet z § 8 odst. 1, tedy z toho, že tarifní hodnota je určena cenou věci. Fiktivní stanovení tarifní hodnoty podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu lze využít až jako podpůrné řešení v situaci, kdy hodnotu nelze určit podle § 8 odst. 1. Krajský soud navíc účastníkům nesdělil, že má na stanovení tarifní hodnoty jiný právní názor než soud prvního stupně, a neposkytl jim prostor na tuto změnu reagovat. Z uvedených důvodů stěžovatel namítá, že napadeným usnesením došlo k porušení jeho základních práv garantovaných čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 a čl. 89 Ústavy ČR.

III.

5. Krajský soud v Brně ani žalobce nevyužili svého práva a k ústavní stížnosti se nevyjádřili.

IV.

6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť proti napadenému rozhodnutí neměl žádný opravný prostředek.

7. Po přezkoumání napadeného usnesení Krajského soudu v Brně dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

8. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy České republiky). Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud zpravidla neposuzuje výklad a aplikaci jednoduchého práva provedené obecnými soudy.

9. Ve svých četných rozhodnutích Ústavní soud zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jednou z podmínek zásahu Ústavního soudu do aplikace podústavního práva obecnými soudy je nerespektování kogentní právní normy.

10. Ústavní soud připomíná, že ačkoliv se žádný z článků Listiny základních práv a svobod o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), je nezbytné aplikovat i na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení v civilních věcech. Současně však je třeba mít na zřeteli, že jde-li o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí nebo čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Je úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy.

11. Jádrem ústavní stížnosti je posouzení, které ustanovení advokátního tarifu je třeba na případ stěžovatele (který měl ve věci plný úspěch, a náleží mu proto náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně v plném rozsahu podle § 142 odst. 1 o. s. ř.) aplikovat. Stěžovatel nesouhlasí s výší přiznané náhrady nákladů právního zastoupení a vyslovuje přesvědčení, že odměna advokáta měla být stanovena podle ustanovení § 8 odst. 1 advokátního tarifu, a nikoli dle ustanovení § 9 odst. 4 písm. b), jak učinil odvolací soud.

12. Z ustanovení § 8 odst. 1 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024 vyplývá, že není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i dluhu. Při určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství, ledaže by bylo požadováno jako samostatný nárok.

13. Podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) ve znění účinném do 31. 12. 2024 se částka 50 000 Kč považuje za tarifní hodnotu ve věcech uvedených v odstavci 3 písm. a), jde-li o právní vztah k obchodnímu závodu, nemovité věci, nebo právo z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví.

14. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, že rozhodování o nákladech řízení, včetně určení tarifní hodnoty, nemůže být výrazem libovůle obecných soudů, ale musí odrážet ústavně konformní výklad podzákonných právních předpisů. V nálezu ze dne 11. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1332/07, Ústavní soud konstatoval, že je-li předmětem řízení právo k nemovitosti, jedná se o plnění penězi ocenitelné. Použití subsidiárního ustanovení § 9 advokátního tarifu tak přichází v úvahu pouze tehdy, pokud hodnotu věci nebo práva nelze zjistit vůbec nebo jen s nepoměrnými obtížemi (k tomu srov. též nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 712/01). Z uvedeného plyne, že zde platí zásada přednosti ocenitelnosti předmětu sporu před mechanickým uplatňováním ustanovení o věcech penězi neocenitelných.

15. Ústavní soud si je vědom toho, že stanovení odpovídající tarifní hodnoty sporu není vždy snadné, na druhou stranu to však neznamená, že by obecné soudy mohly na její zjištění bez dalšího rezignovat. Ústavní soud v minulosti konstatoval, že zjištění tarifní hodnoty prostřednictvím znaleckého posudku představuje jen jednu z možností, jak zjistit tarifní hodnotu sporu (nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. I. ÚS 1750/23). Není tak vyloučeno, aby soud vyšel ze stanoviska realitní kanceláře (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2688/15) či pozůstalostního řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2023, sp. zn. III. ÚS 460/23). Měl-li krajský soud pochybnost o ceně nemovitosti zjištěné v pozůstalostním řízení, nic mu nebránilo v tom, aby i na základě vlastní úvahy údaj uváděný účastníkem o ceně nemovitosti dále korigoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2688/15). Pokud krajský soud namítá nedostatek odborných podkladů pro určení hodnoty nemovitostí, opomíjí tvrzení účastníků, že obvyklá cena v pozůstalostním řízení vycházela z písemného potvrzení společnosti Synergie reality s. r. o. Nelze tak uzavřít, že by cena nemovitostí byla v rámci dědického řízení stanovena na základě libovůle jeho účastníků. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu (sp. zn. III. ÚS 460/23 a IV. ÚS 2688/15), podle níž je z hlediska práva na náhradu nákladů řízení i významně podhodnocený odhad ceny nemovitosti pro úspěšného účastníka spravedlivější než když soud na určení hodnoty zcela rezignuje.

16. Stanovení hodnoty věci pro účely výpočtu náhrady nákladů řízení je otázkou skutkovou, při níž soud má vycházet ze všeho, co v řízení vyšlo najevo, tedy i z obsahu spisu, ze shodných tvrzení účastníků řízení i z dalších důkazů, které předloží strany sporu. Jelikož soud rozhoduje o náhradě nákladů řízení z úřední povinnosti (§ 151 odst. 1 o. s. ř.), může při splnění předpokladů § 120 odst. 2 o. s. ř. za účelem zjištění ceny věci provést i nenavržené důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1176/2015 ze dne 8. 9. 2015).

17. Vzhledem k řečenému neobstojí závěr odvolacího soudu, že ve spisu schází odborný podklad, který by umožnil spolehlivě určit hodnotu věci. Aplikoval-li odvolací soud při určení tarifní hodnoty § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, aniž by pro to byly splněny zákonné předpoklady, nerespektoval příslušnou kogentní právní úpravu a porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

18. Na základě výše uvedeného Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) a § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl tak, že výrok I. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2025, č. j. 18 Co 136/2025-229, zrušil.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-1027/26-1)