# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 1014/13 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: II.ÚS 1014/13 - ECLI: ECLI:CZ:US:2013:2.US.1014.13.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 7. 5. 2013 - Datum zveřejnění: 25. 6. 2013 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně - Klíčová slova: legitimace/aktivní, žaloba/na vyklizení, byt/vyklizení, smlouva, nájem, právní úkon/neplatný - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 40/1964 Sb., § 39 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění 1. Stěžovatel se podanou stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. dubna 2011, č. j. 18 Co 120/2011-74, potvrdil rozsudek Obvodního pro Prahu 5 ze dne 18. listopadu 2010, č. j. 16 C 237/2010-39, kterým byla žalovanému (stěžovateli) uložena povinnost vyklidit byt blíže specifikovaný ve výroku (jednalo o nadstandardní byt na nábřeží v Praze 5) do 15 dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací dovodily, že Městská část Praha 5 jakožto žalobce, byla aktivně legitimována k podání žaloby na vyklizení bytu, když nájemní vztah uzavřený se žalovaným na dobu určitou skončil ke dni 15. květnu 2009 a posléze nedošlo k novému uzavření nájemní smlouvy. 3. Následné dovolání žalovaného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2012, č. j. 26 Cdo 683/2012-103, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal v rozhodnutí odvolacího soudu žádnou otázku zásadního právního významu. Dovolací soud se vypořádal jak s námitkou žalovaného, že žalobkyně nemá právní subjektivitu a procesní způsobilost a tedy že není ve věci aktivně legitimována, tak i s námitkou neplatnosti nájemní smlouvy. 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti v obecné rovině namítá porušení ústavně zaručeného práva na řádný proces, ovšem bez bližší konkretizace. V rovině podústavních námitek vyslovuje přesvědčení, že nájemní smlouva ze dne 22. června 2005, je absolutně neplatná, neboť nebyla schválena Radou městské části Praha 5. V této souvislosti poukazuje na praktiky starosty městské části Praha 5 JUDr. Milana Jančíka. Rovněž odkazuje na judikaturu (konkrétně rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3130/2005), která se týká problematiky pravomoci obcí. Ze skutečnosti, že rada schválila prodloužení dosavadní nájemní smlouvy a nikoliv novou nájemní smlouvu dovozuje, že zůstává oprávněným nájemcem předmětného bytu, a to na základě této původní nájemní smlouvy ze dne 5. května 2000. Dále zpochybňuje závěry Nejvyššího soudu ohledně otázky subjektivity městských částí v Praze, přičemž poukazuje na důvodovou zprávu k zákonu o hlavním městě Praze. 5. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvláště zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Ústavní soud přezkoumal s ohledem na tvrzení stěžovatele napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. 6. Ústavní soud k tomu dále podotýká, že stěžovatel svou ústavní stížností toliko polemizuje se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, aniž by svůj protichůdný názor vybavil relevantní argumentací, natož argumentací ústavněprávní. V podstatě zpochybňuje skutkové a právní závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. 7. V dané věci obecné soudy vyhověly žalobě podané městskou částí Praha 5 na vyklizení bytu, když nezpochybnily aktivní věcnou legitimaci žalobkyně k podání žaloby na vyklizení bytu, který jí byl svěřen do správy, ani platnost nájemní smlouvy uzavřené dne 22. června 2005. Proti právním závěrům vysloveným v rozhodnutích obecných soudů, které své závěry řádně a srozumitelně odůvodnily, nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska žádné výhrady. Pokud stěžovatel zpochybňuje okolnosti uzavření nájemní smlouvy, jedná se o tvrzení skutková, k jejichž přezkumu není Ústavní soud v žádném případě oprávněn. 8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-1014/13-1)