# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 994/11

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 994/11
- ECLI: ECLI:CZ:US:2011:1.US.994.11.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 23. 8. 2011
- Datum zveřejnění: 26. 8. 2011
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně; právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
- Klíčová slova: opravný prostředek - mimořádný, daňová kontrola, správní soudnictví, daňové řízení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1; 150/2002 Sb., § 65 odst.1, § 68 odst.1 písm.e, § 70 odst.1 písm.a; 337/1992 Sb., § 55b, § 56a, § 16

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí, jimiž měl být porušen čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních prav a svobod (dále "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále "Úmluva"').

Stěžovatel uvedl, že u obecných soudů požadoval zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, kterým nepovolilo přezkoumání rozhodnutí Finančního úřadu ve Vyškově, ačkoliv byly splněny podmínky § 55b a 56a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o správě daní a poplatků"), jeho postup byl nezákonný a jeho rozhodnutí bylo zjevně vadné a nepřezkoumatelné. Má tak pochybnosti, zda Finanční ředitelství v Brně postupovalo podle citovaných zákonných ustanovení, když ve výrokové části svého rozhodnutí uvádí pouze § 55b odst. 4 zákona o správě daní a poplatků; jeho poslední věta je s ohledem na něj matoucí a nemá v něm oporu.

Stěžovatel tvrdí, že daňová kontrola byla provedena na policejní objednávku a odkázal na usnesení odboru hospodářské kriminality Policie ČR čj. PVC-2-261/TČ-2008-80, ze dne 11. 1. 2010. Nebyl mu sdělen důvod a ani konkrétní skutečnosti odůvodňující její zahájení. Postup správce daně byl neústavní a nezákonný, důkazy byly opatřeny nezákonným způsobem, nerespektováním čl. 2 odst. 2 Listiny a zásad daňového řízení. Neústavnost takového postupu nemůže být zhojena ani tím, že v průběhu daňové kontroly je prokázáno, že ke krácení daně skutečně došlo. Je přesvědčen, že má zákonný nárok na přezkum správního rozhodnutí v soudním řízení, neboť není možné, aby soudní moc připustila existenci zjevně nepřezkoumatelného, nesrozumitelného, nezákonného i nicotného rozhodnutí správního orgánu. Obecné soudy se nevypořádaly s vadami napadeného rozhodnutí, rozporem se závěry Ústavního soudu i s tím, že daňová kontrola je nezákonná. Stěžovatel cituje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07, I. ÚS 43/04 a IV. ÚS 29/05

II.

Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2011, čj. 9 Afs 88/2010 - 46, byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2010, čj. 30 Af 96/2010 - 19, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 28. 7. 2010, čj. 11053/10-1300-702127, kterým nebylo povoleno přezkoumání dodatečných platebních výměrů na daň z přidané hodnoty, vydaných Finančním úřadem ve Vyškově, pod označenými čísly, dne 27. 11. 2009.

Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření účastníků řízení. Nejvyšší správní soud uvedl, že ustanovení § 55b zákona o správě daní a poplatků samo o sobě žádné subjektivní, veřejné ústavně zaručené základní právo neobsahuje, neboť jde o institucionální záruku soudní pravomocí a dělby moci. Vyvrací stěžovatelem tvrzené porušení čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, neboť rozhodoval při zachování rovnosti účastníků řízení a čl. 1 a 2 odst. 2 a 3 Listiny, v nichž obsažených obecných principů je možno se dovolávat pouze s odkazem na porušení konkrétního práva či svobody. Je-li daň, způsob jejího vyměření a vybírání, jakož i přezkoumávání daňových rozhodnutí stanoveno zákonem, jde o úpravu provedenou ústavním způsobem. Zásadní otázkou, kterou se Nejvyšší správní soud zabýval, bylo, zda napadené rozhodnutí o nepovolení přezkumu podle § 55b zákona o správě daní a poplatků je či není vyloučeno ze soudního přezkumu, nikoliv otázka zákonnosti zahájení daňové kontroly, jak se stěžovatel snaží dovodit. Odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. 1. ÚS 1835/07 je proto irelevantní. Svou rozhodovací činnost uplatnil zcela v mezích stanovených zákonem č. 150/2002 Sb., soudním řádem správním (dále "s. ř. s."), ústavními principy hlavy čtvrté Ústavy, hlavy páté Listiny a čl. 6 Úmluvy, a proto navrhl, aby ústavní stížnost byla, jako zjevně neopodstatněná, odmítnuta.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření poukázal na to, že soudní přezkum rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí finančního úřadu podle ustanovení § 55b zákona o správě daní a poplatků není, podle § 65 odst. 1, § 68 písm. e) a § 70 písm. a) s. ř. s., přípustný. Přezkumné řízení je mimořádným procesním prostředkem, na jehož projednání nemá daňový subjekt právní nárok Soudnímu přezkumu podléhá až rozhodnutí vydané v druhé fázi přezkumného řízení, zasáhne-li do subjektivních oprávnění a povinností daňového subjektu. Vyjádření byla zaslána stěžovateli k eventuální replice, která však nedošla.

III.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani řádnou další odvolací instancí, a tudíž ani není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 Ústavy).

Poté co Ústavní soud přezkoumal obsah napadených rozhodnutí a stěžovatelových argumentů v ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel pouze opakuje argumentaci, kterou již uplatnil v kasační stížnosti. Omezil se tak na nesouhlas s právním názorem správních soudů, aniž by uvedl, v jakých skutečnostech spatřuje ústavněprávní rozměr své ústavní stížnosti.

Pro posouzení jeho věci je přitom stěžejní otázka právní povahy přezkumného řízení podle § 55b zákona o správě daní a poplatků, respektive zda na jeho zahájení má daňový subjekt, při splnění zákonem stanovených podmínek, nárok. K této problematice se Ústavní soud již mnohokrát vyjádřil, zejména ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st.-12/2000, ze dne 19. 12. 2000, tak, že se: "v případě rozhodování podle § 55b zákona o správě daní a poplatků jedná o rozhodnutí o právech a povinnostech (daňového subjektu) jen tehdy, jestliže v prvé fázi přezkoumání bylo rozhodnutí k přezkumu vůbec otevřeno a teprve ve druhé fázi bylo zrušeno, nahrazeno jiným nebo změněno. Rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí podle § 55b zákona o správě daní a poplatků má procesní povahu a tudíž nepodléhá soudnímu přezkumu." (in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 21, vydání 1., Praha 2001 - I. díl, C. H. Beck 2002, str. 486).

V citovaném stanovisku Ústavní soud mimo jiné dovodil, že existují dvojí prostředky ochrany práva. Jednak jsou tu prostředky instanční (řádné) a mimořádné (obnova řízení), jednak soudní (správní žaloba) - tedy prostředky, které může strana využít (má na ně tak říkajíc právní nárok). Vedle toho existují i prostředky jiné, dozorčí, mezi něž patří právě přezkoumání podle § 55b daňového řádu. Ty slouží k ochraně objektivního práva a strana na ně nárok nemá.

Senát Ústavního soudu, rozhodující ve věci stěžovatele, je těmito závěry vázán a napadená rozhodnutí s nimi nejsou v rozporu. Obecné soudy v posuzovaném případě postupovaly při rozhodování o povolení přezkumného řízení ústavně konformním způsobem a k zásahu do shora uvedených stěžovatelových subjektivních hmotněprávních oprávnění, natož do jeho ústavních práv, tak nemohlo dojít.

Pokud stěžovatel dále namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 Úmluvy, je nutno dovodit, že k porušení tohoto práva by, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, mohlo dojít pouze tehdy, jestliže by mu bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, jestliže by soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení delší dobu nečinný. K tomu, jak vyplývá z obsahu stěžovatelem napadených rozhodnutí, v jeho věci zjevně nedošlo. Obecné soudy se jeho argumenty zevrubně zabývaly a srozumitelně mu právní povahu institutu přezkumného řízení ve svých rozhodnutích vyložily. Nejvyšší správní soud se zabýval i jeho námitkou, že z § 55b zákona o správě daní poplatků vyplývá, za splnění zákonem stanovených podmínek, právní nárok na přezkum, přičemž mu srozumitelně předestřel, že takové přezkoumávání daňových rozhodnutí vykazuje všechny znaky dozorčího oprávnění a nejedná se o opravný prostředek v dispozici účastníka řízení.

Stěžovatelem citovaná rozhodnutí Ústavního soudu pak na jeho věc zjevně nedopadají, neboť se týkají rozsahu důkazního břemena daňového subjektu, místní příslušnosti soudů a konečně podmínek zahájení daňové kontroly, jež s ohledem na shora uvedené nebyla předmětem rozhodování obecných soudů.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh stěžovatele, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-994/11-1)