# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 984/18

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 984/18
- ECLI: ECLI:CZ:US:2019:1.US.984.18.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 26. 6. 2019
- Datum zveřejnění: 16. 7. 2019
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
- Klíčová slova: vlastnické právo, byt, platební rozkaz, odpor/proti platebnímu rozkazu, promlčení, právní úkon/neurčitý, odůvodnění
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 174, § 174a, § 115a, § 172, § 43 odst.2, § 157 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Ústavní stížností splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení usnesení obecných soudů uvedených v záhlaví, kterými byla odmítnuta žaloba na zaplacení peněžité částky proti Olze Köhlerové (dále jen "vedlejší účastnice"), která je vlastníkem bytové jednotky se spoluvlastnickým podílem k budově a pozemku.

2. Napadenými usneseními mělo dojít k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele vyplývajících ze čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod tím, že soud nepostupoval v řízení předvídatelně. Po podání odporu vedlejší účastnicí soud nenařídil jednání ve věci, jak mu ukládá ustanovení § 174 odst. 4 o. s. ř. Soud prvého stupně shledal původně stěžovatelův návrh způsobilý, neboť podle něj vydal elektronický platební rozkaz. Po podání odporu však soud dospěl k závěru, že návrh je nesrozumitelný, neurčitý a nesplňuje jiné náležitosti, pro které bylo třeba stěžovatele opakovaně vyzývat. Ve výzvách soud navíc požadoval opravu týkající se příslušenství pohledávky, tedy úroku z prodlení a nikoli jistiny samotné. Údajné vady návrhu stěžovatele tak nemohou být vadami, pro které návrh nelze projednat. Stěžovatel navíc na všechny výzvy soudu řádně reagoval. Stěžovatel v závěru poukazuje na neméně závažný dopad postupu obecných soudů, spočívající v promlčení uplatňovaného nároku.

3. Vydání platebního rozkazu podle § 172 o. s. ř. předchází pouze zběžné posouzení žaloby, při kterém se vychází zpravidla z tvrzení žalobce a z přiložených listin. Neprovádí se dokazování, tudíž se nezkoumá, zda předložené listiny prokazují žalobcova tvrzení dostatečným způsobem; k tomu dochází až během případného jednání ve věci. Ze samotného vydání platebního rozkazu lze toliko dovodit, že nejde o žalobu zjevně nedůvodnou a úvahy o dostatečnosti tvrzení či předložených důkazů v této fázi řízení nejsou namístě. Nelze také přehlédnout fakt, že platební rozkaz je oprávněn vydat samostatně vyšší soudní úředník, v posuzovaném případě jej vydala soudní tajemnice. Závaznost závěru soudního úředníka učiněného po zběžném posouzení žaloby pro řízení nalézací by mimo jiné vedla k absurdní situaci - totiž že by soudce byl při rozhodování vázán úvahou soudního úředníka. Takový stav by však byl v příkrém rozporu nejen s požadavkem na nezávislost soudců, ale prakticky by zbytek řízení učinil zbytečným.

4. K části argumentace stěžovatele, jíž brojí proti tomu, že jeho podání bylo odmítnuto pro neurčitost a nesrozumitelnost, tedy v otázce, zda byly naplněny podmínky § 43 odst. 2 o. s. ř., lze odkázat na podrobné odůvodnění napadených usnesení. Z ústavněprávního hlediska lze snad k němu dodat jen tolik, že odmítnutí poučeného účastníka nepovažuje Ústavní soud za odpírání spravedlnosti a porušení práva na přístup k soudu. V občanskoprávním řízení leží odpovědnost za naplnění jeho účelu na účastnících tohoto řízení v daleko větší míře, než tomu je v soudních řízeních jiných. Jsou to však soudy, kdo řízení vede, a musí proto porozumět jeho podstatným právním a skutkovým okolnostem, pročež musí být nadány pravomocí si jejich upřesnění od účastníků vyžádat, a to i s eventualitou negativních důsledků, které mohou pro účastníky v případě nevyhovění soudu nastat. Tyto pravomoci, ostatně jako žádné jiné, pochopitelně nemohou být v právním státě neomezené. Soudce musí být nadán zvýšenými schopnostmi porozumění psanému textu i mluvenému projevu. Jakkoliv jsou tyto schopnosti u každého soudce samozřejmě jiné, a tudíž může být částečně jiný i způsob vedení každého jednotlivého řízení, je třeba zajistit, a to i cestou řízení o ústavní stížnosti, aby soudci svého nadřazeného postavení neužívali k usnadnění toliko svých úkolů či dokonce sankcionování jim nelibých osob. Proto musí být jakýkoliv procesní postup řádně racionálně odůvodněn, aby se předešlo soudní svévoli a v důsledku toho odpírání spravedlnosti účastníkům řízení.

5. Tyto náležitosti jsou však v dané věci splněny. Ústavní soud prozkoumal napadená rozhodnutí a neshledal v jejich závěru o nemožnosti věcně projednat stěžovatelovu žalobu projev excesu, svévole či libovůle. Přihlédl přitom především k tomu, že stěžovatel byl na nejasnost svého podání upozorněn. Závěr o faktické nesrozumitelnosti či nejasnosti žaloby považuje Ústavní soud za zcela racionálně, skutkově i právně odůvodněný.

6. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-984/18-1)