# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 949/21

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 949/21
- ECLI: ECLI:CZ:US:2021:1.US.949.21.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 18. 5. 2021
- Datum zveřejnění: 28. 6. 2021
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
- Klíčová slova: odstoupení od smlouvy, dokazování, důkaz/volné hodnocení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1; 89/2012 Sb., § 2169; 99/1963 Sb., § 132, § 127a

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů s odůvodněním, že jimi měla být porušena stěžovatelova základní práva garantovaná čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po žalované společnosti zaplacení částky 80 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že odstoupil od kupní smlouvy, na základě které mu žalovaná prodala ojetý vůz Fiat Croma 1.9 Multijet 16 V. Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem č. j. 19 Co 37/2020-219 ze dne 24. 6. 2020 potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně č. j. 42 C 81/2015-195 ze dne 18. 9. 2019, kterým byla stěžovatelova žaloba zamítnuta. Dovolání stěžovatele pak bylo rubrikovaným usnesením Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3574/2020-252 ze dne 20. 1. 2021 odmítnuto podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu. Vzhledem k tomu, že všechny skutečnosti a podrobnosti nyní projednávaného případu jsou účastníkům řízení dostatečně známy, není třeba je blíže rekapitulovat.

Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle rekapituluje dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a namítá stručně řečeno to, že pokud soudy dospěly k závěru, že v dané věci se nejednalo o podstatné vady prodané věci a že stěžovatel tedy nemá právo na odstoupení od smlouvy, dopustily se takového pochybení, které mělo za následek jak porušení principu rovnosti stran a spravedlivého procesu, tak i nesprávné rozhodnutí ve věci. Výhrady stěžovatele směřují rovněž do postupu hodnocení důkazů ze strany obecných soudů. Stěžovatel přisuzuje svým námitkám patřičný ústavní rozměr a vyslovuje názor, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho výše označená základní práva.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná.

Ze samotné argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel pokračuje v polemice se skutkovými a právními závěry obecných soudů, kterou vedl již v řízení před obecnými soudy. Ačkoliv stěžovatel používá argumenty svými základními právy, jen pokračuje v polemice o obsahu dokazování (zejména pak otázce znaleckých posudků), zjišťování skutkového stavu a hodnocení podústavního práva obecnými soudy. Ústavní soud však v jeho námitkách žádný ústavněprávní přesah neshledal. Stěžovatel totiž ve skutečnosti staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v řízení o zaplacení částky 80 000 Kč s příslušenstvím, která mu však ex constitutione nepřísluší.

Ústavní soud konstatuje, že úvahy jmenovaných soudů se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-949/21-1)