# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 944/17 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: I.ÚS 944/17 - ECLI: ECLI:CZ:US:2017:1.US.944.17.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 3. 5. 2017 - Datum zveřejnění: 25. 5. 2017 - Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce - Klíčová slova: restituce, pozemek, odůvodnění - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11; 229/1991 Sb. ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění 1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o vlastnickém právu k nemovitostem, a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svými základními právy. Konkrétně namítal porušení práva na stejné rozhodování ve stejných případech dle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny. Dále mělo dle stěžovatele dojít také k porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 30. 11. 2008 bylo na základě zákona o půdě rozhodnuto o vydání dvou pozemků, které byly doposud ve vlastnictví stěžovatele. Ten se následně žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") domáhal změny rozhodnutí správního orgánu a určení, že oprávněné osoby ve smyslu § 4 zákona o půdě nejsou vlastníky předmětných pozemků, neboť jejich vydání brání překážka zastavěnosti. Napadeným rozsudkem ze dne 10. 12. 2014 bylo žalobě ve vztahu k pozemku p. č. X vyhověno; ve vztahu k pozemku p. č. Y byla žaloba zamítnuta, neboť soud dospěl k závěru, že neexistuje žádná zákonná překážka bránící vydání pozemku. 3. Následně se stěžovatel odvolal k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť se domníval, že vydání pozemku p. č. Y brání překážka zastavěnosti, protože je součástí sportovního areálu a oplocení nacházející se na pozemku slouží jako protihlukový val. Změna účelu pozemku by dle stěžovatele bránila jeho individuálnímu využití a vydáním by došlo ke vzniku holého vlastnictví, což je stav neslučitelný s účelem restituce. Ve svém rozsudku ze dne 14. 3. 2016 však městský soud tuto argumentaci neshledal relevantní a uvedl, že sportovní zařízení se nachází jen v severovýchodní části pozemku, kdežto jihozápadní část je nevyužitá a zarostlá travním porostem a dřevinami. Dále se vypořádal také s judikaturou, na kterou odkazoval stěžovatel, a to tak, že poukázal na odlišné skutkové okolnosti případů, v jejichž důsledku se od judikatorních závěrů odchýlil. Z těchto důvodů tak rozsudek prvostupňového soudu potvrdil. 4. Stěžovatel využil také mimořádného opravného prostředku a podal dovolání, které však bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud uvedl, že dovolání nespadá do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a občanského soudního řádu a přípustnost není založena ani § 237 občanského soudního řádu, neboť vymezené otázky hmotného práva, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí závisí (tedy otázky překážek vydání sporného pozemku), odvolací soud vyřešil v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a tento neshledal důvod k jinému posouzení věci. 5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti stejně jako v řízení před obecnými soudy nesouhlasí se závěrem, že jihozápadní cíp sportovního areálu není nezbytně nutný pro provoz školy, a domnívá se, že jeho vydání brání překážka zastavěnosti. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu může být překážkou vydání pozemku též jeho funkční souvislost se stavbou, tedy skutečnost, že pozemek tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek (areál). Prioritu vlastnického práva k areálu coby ucelenému souboru nemovitostí, který není možné dělit, dovozuje také z judikatury Ústavního soudu [nález sp. zn. II. ÚS 78/98 ze dne 14. 6. 2000 (N 89/18 SbNU 261)]. 6. Stěžovatel se dále dovolává judikatury Ústavního soudu, která dle jeho názoru nepřipouští naturální restituci tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí. 7. Pokud k těmto skutečnostem obecné soudy nepřihlédly, porušily dle stěžovatele jeho právo na ochranu majetku a na stejné rozhodování ve stejných případech. 8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že jej proto nelze, rozhoduje-li ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016, bod 13; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). 9. Posuzování existence překážky zastavěnosti či dalších souvisejících otázek je samo o sobě otázkou čistě podústavního práva a Ústavnímu soudu bez dalšího nepřísluší do jejího řešení zasahovat, pokud nedospěje k závěru, že by při řešení této otázky před obecnými soudy došlo k zásahu do některého ze základních práv stěžovatele. Pokud jde o argumentaci odchýlením se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, s tímto argumentem se obecné soudy dostatečně vypořádaly, neboť tuto námitku stěžovatel vznášel v řízení již dříve. 10. V nálezu sp. zn. II. ÚS 78/98 ze dne 14. 6. 2000 (N 89/18 SbNU 261), na nějž se stěžovatel odvolává, byla skutková situace odlišná od projednávaného případu. V dané věci bylo totiž otázkou posuzování, zda jsou samostatně stojící šatny, umývárny, hygienická zařízení a stavby sportovních zařízení součástí vlastnického celku, kterým je areál tělovýchovné jednoty. V případě stěžovatele se jedná o cíp pozemku, na němž nestojí žádná z podobných staveb. Aby bylo předejito existenci těchto překážek, došlo z podnětu soudů k vypracování geometrického plánu a oddělení pozemků, v důsledku čehož vznikl dotčený pozemek, u nějž soudy dospěly k závěru, že není zatížen překážkou zastavěnosti. 11. Dalšími nálezy sp. zn. I. ÚS 581/14 ze dne 1. 7. 2014 (N 134/74 SbNU 35) a sp. zn. II. ÚS 536/14 ze dne 21. 1. 2015 (N 11/76 SbNU 153), kterými stěžovatel v průběhu celého řízení argumentuje a vyvozuje z nich nemožnost naturální restituce, byla řešena situace týkající se pozemku, na němž se nachází veřejně přístupná zeleň. S překážkou součásti dotčeného pozemku jako veřejného statku, který by bránil individuálnímu užívání, a s tím spojenou judikaturou se obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí rovněž dostatečně důkladně vypořádaly. Dospěly přitom k závěru, že dotčený pozemek není takovým pozemkem, u nějž by bylo znemožněno jeho individuální užívání, neboť byl geometricky oddělen a není užíván výhradně veřejností, jako je tomu např. u veřejných statků typu veřejné zeleně. Neexistuje zde tedy v tomto směru překážka, která by bránila naplnění účelu restituce. 12. Obecné soudy tak dospěly k ústavně konformním závěrům, jež důkladně odůvodnily, a Ústavní soud proto ve stěžovatelově případě neshledal jakékoliv porušení jeho základních práv, a tedy ani důvod k zásahu do napadených soudních rozhodnutí. 13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-944/17-1)