# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 935/20 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: I.ÚS 935/20 - ECLI: ECLI:CZ:US:2020:1.US.935.20.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 22. 4. 2020 - Datum zveřejnění: 1. 6. 2020 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně - Klíčová slova: družstvo/bytové, odstoupení od smlouvy, právní úkon/neplatný, žaloba/na určení - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 40/1964 Sb., § 35 odst.2, § 49a ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ze spisového materiálu se podává, že Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu stěžovatele o určení, že žalovaní 1) a 2) jsou společnými členy žalovaného Bytového družstva X s právem společného nájmu k družstevnímu bytu specifikovanému v rozhodnutí. Stěžovatel svou žalobu odůvodnil tím, že se žalovanými jako členy družstva uzavřel dne 19. 8. 2013 dohodu o převodu členských práv a povinností v družstvu s právem nájmu k družstevnímu bytu. Stěžovatel od této dohody odstoupil, přičemž za hlavní důvod k odstoupení považoval skutečnost, že převodci nebyl uhrazen členský podíl. Stěžovatel namítal neplatnost předmětné dohody podle § 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, pro omyl, kteří žalovaní úmyslně vyvolali. Vrchní soud v Olomouci k odvolání stěžovatele rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nesměřovalo proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř. Dovolací soud konstatoval, že dovoláním napadený závěr odvolacího soudu, podle něhož předmětná dohoda o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu není relativně neplatná podle § 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, neboť "žalobci se nepodařilo v řízení prokázat (...), že využil možnost ověřit si skutečnosti rozhodné pro učinění právního úkonu, když se omezil pouze na informace poskytnuté převodci, a žádným způsobem tak nevyužil možnost vyhnout se omylu tohoto druhu", je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Stěžovatel v ústavní stížnosti zevrubně popsal dosavadní procesní a skutkový stav souzené věci. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání, aniž pro to byly splněny zákonné podmínky. Stěžovatel dále tvrdí, že soudy výkladem v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu provedly doplnění a vysvětlení neúplných a nepravdivých prohlášení v předmětné dohodě o převodu členských práv a povinností a odepřely stěžovateli od dohody odstoupit, a to přesto, že toto právo bylo v dohodě přímo sjednáno. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, posoudil obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. Ve věci bylo postupováno podle ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a správně bylo aplikováno ustanovení § 49a zákona č. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Soudy dospěly k závěru, že mezi stěžovatelem a žalovanými byla platně uzavřena dohoda o převodu členských práv a povinností v družstvu ve vztahu k předmětnému bytu. Stěžovatel při jejím uzavření nebyl uveden v omyl a ani zde nebyl shledán důvod pro jeho odstoupení od smlouvy. Závěry civilních soudů nelze považovat za mechanické a formalistické, neboť zřetelně uvedly důvody pro předmětná rozhodnutí, vysvětlily svůj postup a přiléhavě poukázaly na známou judikaturu. Jejich argumentaci Ústavní soud shledává logickou, jasnou, z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou. Ústavní soud neshledal opodstatněnými ani připomínky stěžovatele k postupu dovolacího soudu. Připomíná, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, na jehož projednání není dán právní nárok. Nejedná se o třetí stupeň obecného soudnictví, v němž by dovolací soud musel věc vždy meritorně projednat. Postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Podle platné úpravy dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení přípustnosti dovolání, tedy mj. i zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod. Ústavní soud tak zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem. Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-935/20-1)