# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 921/21

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 921/21
- ECLI: ECLI:CZ:US:2021:1.US.921.21.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 27. 4. 2021
- Datum zveřejnění: 24. 5. 2021
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
- Klíčová slova: exekuce
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1; 191/2020 Sb., § 35; 99/1963 Sb., § 336i odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Usnesením soudního exekutora Exekutorského úřadu Plzeň-sever JUDr. Jaromíra Peškeho (dále jen "soudní exekutor") byl v něm uvedenému vydražiteli udělen příklep na nemovité věci původně vlastněné stěžovatelkou, na jejíž majetek byla vedena exekuce pro uspokojení pohledávky vedlejšího účastníka. K odvolání stěžovatelky přezkoumal usnesení soudního exekutora Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud"), který je napadeným usnesením potvrdil. Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") jako nepřípustné, neboť usnesení odvolacího soudu je souladné s ustálenou rozhodovací praxí.

2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

4. Stěžovatelka uplatňuje jedinou námitku [nezákonnost usnesení soudního exekutora kvůli § 35 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu (tzv. "lex COVID"), ve spojení s § 336i odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 24. 4. 2020], která byla obecnými soudy již vypořádána (uvedené ustanovení na případ stěžovatelky s ohledem na časové souvislosti nedopadá), a porušení svých základních práv spatřuje ve skutečnosti, že nebyla vyslyšena a usnesení soudního exekutora nebylo zrušeno. To však jako relevantní ústavněprávní argumentace, která by Ústavní soud přiměla se věcí blíže zabývat, nestačí.

5. Obecné soudy na první pohled dostály požadavkům, které pro jejich rozhodovací činnost z ústavního pořádku plynou, námitkami stěžovatelky se zabývaly a svá rozhodnutí srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Negativní dopady usnesení soudního exekutora do majetkové sféry stěžovatelky nejsou porušením jejích základních práv, nýbrž zákonným důsledkem skutečnosti, že dobrovolně neuhradila pohledávku vedlejšího účastníka, to vše zjevně ještě před vypuknutím pandemie.

6. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-921/21-1)