# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 898/26

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 898/26
- ECLI: ECLI:CZ:US:2026:1.US.898.26.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 3. 9. 2026
- Datum zveřejnění: 28. 9. 2026
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost "zbraní"
- Klíčová slova: znárodnění, dekret prezidenta republiky, restituce
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 37 odst.3; 100/1945 Sb.; 101/1945 Sb.; 87/1991 Sb., § 2 odst.3

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel tvrdí, že jeho majetek byl znárodněn podle dekretu presidenta republiky č. 101/1945 Sb., o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského, aniž by mu byla poskytnuta náhrada. Podle stěžovatele bylo o náhradu žádáno již v roce 1946, načež bylo zahájeno tzv. legitimační řízení a byly i vyplaceny zálohy na náhradu, řízení však nebylo dokončeno. Dne 20. 4. 2021 podal stěžovatel u Ministerstva vnitra žádost o zahájení správního řízení a stanovení náhrady za znárodněný majetek, kterou Ministerstvo financí rozhodnutím č, j, MF-1265/2021/4402-41 ze dne 3. 2. 2022 ve spojení s rozhodnutím č. j. MF-1265/2021/4402-47 ze dne 7. 6. 2022 zamítlo. Stěžovatel se poté žalobou podle části páté občanského soudního řádu u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhal nahrazení rozhodnutí správního orgánu rozsudkem, podle něhož se stěžovateli podle § 7 dekretu č. 101/1945 Sb. ve spojení s § 8 a § 9 dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, poskytuje za blíže specifikované znárodněné nemovitosti náhrada ve výši 12 286 147 486 Kč.

3. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl, Městský soud v Praze napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání. Za rozhodující pro danou věc Nejvyšší soud považoval, že podle ustálené judikatury je možnost vznášení nároků na vyplacení náhrad přímo na základě poválečných předpisů o znárodnění vyloučena restituční legislativou.

4. Stěžovatel namítá, že se Nejvyšší soud odmítl zabývat otázkou, zda právovárečné měšťanstvo jako právnická osoba sui generis mohlo jednat prostřednictvím svých členů, a to s vysvětlením, že na tom dovoláním napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud ale tuto otázku označil za klíčovou, neboť souvisela s posouzením, zda řízení o poskytnutí náhrady bylo zahájeno až dne 20. 4. 2021 (a nikoliv již před datem 25. 2. 1948, jak tvrdí stěžovatel).

5. Dále stěžovatel uvádí, že se soudy nevypořádaly s podstatou věci a její odlišností od běžných restitučních sporů, neboť nežádá restituci majetku či nové otevření dávno skončené věci, nýbrž dokončení řízení, které bylo zahájeno před 25. 2. 1948. V této souvislosti stěžovatel připomíná, že dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 114/96 ze dne 25. 9. 1997 (N 114/9 SbNU 71) právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny zahrnuje i právo na trvání řízení do jeho skončení zákonem předvídaným způsobem. Soudy se místo toho držely stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493), která ale dopadá především na spory o určení vlastnictví, vydání věci nebo jiné obecné nástroje, jimiž se bývalí vlastníci snaží prolomit restituční rámec. Stěžovatelova věc je jiná, stěžovatel se obrátil na soud se žalobou podle části páté občanského soudního řádu poté, co Ministerstvo financí zamítlo jeho žádost o dokončení náhradového řízení. Pokud ale stát tvrdí, že po roce 1991 nelze již pokračovat v dříve zahájeném řízení, musí pro to podle stěžovatele existovat výslovná opora v zákoně. Stěžovatel netvrdí jen procesní újmu, ale i zásah do majetkové sféry. Náhrada za znárodněný majetek byla dekrety výslovně předvídána, stát možnost náhrady zákonem uznal a pak i konkretizoval postupem v náhradovém řízení a vyplácením záloh. Stěžovatel tak považuje za relevantní rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Almeida Garrett, Mascarenhas Falcao a další proti Portugalsku, č. 29813/96 a 30229/96, ze dne 11. 1. 2000.

6. Stěžovatel upozorňuje, že v řízení namítal i "procesní nesprávnost spočívající v tom, jak soudy naložily s otázkou, kdo má v řízení podle části páté občanského soudního řádu za stát vystupovat", a dále to, že "prvoinstanční soud fakticky převzal argumentaci účastníka řízení do vlastního rozhodnutí". I kdyby tyto námitky Ústavní soud nepovažoval za samostatný důvod ke zrušení rozhodnutí, dokreslují údajně celkový obraz věci.

7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud podotýká, že ačkoliv rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu řešilo více dílčích právních otázek, Nejvyšší soud nepochybil, pokud se pro účely posouzení přípustnosti dovolání zaměřil na to, co bylo hlavním důvodem zamítnutí stěžovatelovy žaloby, a sice že nelze úspěšně uplatňovat nároky na vyplacení náhrad přímo na základě poválečných předpisů. V napadeném rozsudku okresního soudu (str. 50) se konstatuje, že hlavním nosným důvodem pro zamítnutí žaloby je specialita restitučních předpisů, k čemuž se přihlásil i odvolací soud (viz poslední větu bodu 16 a body na to navazující).

9. Stěžovatel svou věc od "běžných restitučních sporů" odlišuje tím, že neuplatňuje nový nárok, ale snaží se pokračovat v již (v poválečném období) zahájeném řízení o poskytnutí náhrady; dle svých slov má totiž právo na to, aby řízení bylo dokončeno. K tomu Ústavní soud podotýká, že o stěžovatelově návrhu (kterým požadoval náhradu) bylo v této věci rozhodnuto správním orgánem a rozhodnuto pak bylo (napadenými rozhodnutími) i o jeho navazující žalobě (kterou se domáhal nahrazení správního rozhodnutí rozsudkem, jímž by mu byla přiznána náhrada). Nedošlo tedy k tomu, že by orgány veřejné moc odmítly rozhodnout. Takový nárok tedy může, resp. mohl být projednán (a byl projednán), z toho ale ještě neplyne, že z pohledu stěžovatele musí být projednán úspěšně [srov. i bod 23 nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 318/06 ze dne 13. 12. 2007 (N 221/47 SbNU 911)]. Navíc má závěr soudů, že stěžovatel nemůže být v řízení úspěšný (mimo jiné) proto, že se nelze domáhat náhrady za znárodněný majetek přímo podle poválečných předpisů, oporu i v judikatuře (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1569/19 ze dne 26. 6. 2019 či usnesení sp. zn. I. ÚS 775/19 ze dne 3. 4. 2019).

10. Blíže nerozvedená stěžovatelova zmínka o tom, jaké další argumenty v řízení vznášel (převzetí argumentace účastníka řízení a otázka toho, kdo má za stát vystupovat), nepředstavuje relevantní ústavněprávní argumentaci.

11. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-898/26-1)