# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 898/13

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 898/13
- ECLI: ECLI:CZ:US:2014:1.US.898.13.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 3. 4. 2014
- Datum zveřejnění: 16. 4. 2014
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: odnětí/vydání věci
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 185e

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížností, doručené Ústavnímu soudu dne 13. 3. 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Napadeným usnesením Městského soudu v Brně byla zamítnuta stěžovatelova žádost na vydání předmětu (automobilu) z úschovy, který byl do úschovy Městského soudu v Brně vydán na základě žádosti výzvy Policie ČR s odůvodněním, že se jedná o věc důležitou v trestním řízení. Soud první instance odůvodnil zamítavé usnesení tím, že pokud ke složení do úschovy došlo proto, že někdo jiný než příjemce (stěžovatel) uplatňuje právo na vydání předmětu úschovy, je k jeho vydání zapotřebí souhlasu všech účastníků řízení. Přihlašovatel se na výzvu soudu ke sdělení, zda s vydáním souhlasí či nikoliv, nevyjádřil. Za takové situace nelze předmět úschovy vydat, ledaže by byl souhlas nahrazen pravomocným rozhodnutím soudu dle ustanovení § 185e zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").

3. Krajský soud v Brně rozhodl o odvolání stěžovatele napadeným usnesením, kterým usnesení soudu prvního stupně potvrdil, a to na základě totožné argumentace, dle které nelze předmět úschovy vydat, nevysloví-li přihlašovatel věci výslovný souhlas. V takovém případě je potřeba postupovat dle ustanovení § 185e o. s. ř. a podat návrh k soudu na nahrazení souhlasu přihlašovatele.

4. Stěžovatel ve své stížnosti polemizuje se závěry obecných soudů a tvrdí, že nesprávným výkladem zákona bylo zasaženo do jeho práva na ochranu vlastnictví, zakotveného v čl. 11 Listiny, neboť stěžovatel nabyl předmětný vůz v dobré víře. V takovém případě může k nabytí vlastnického práva dojít i v případě, že prodávající vlastníkem není (ustanovení § 446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku).

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], která odráží skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy), a jako takový v rámci této soustavy neplní funkci další instance. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

6. Stěžovatel ve své stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas s výkladem podústavního práva obecnými soudy. Předmětem řízení o vydání předmětu úschovy, v rámci kterého byla vydána napadená rozhodnutí, nebylo určení vlastnického práva, to v něm ani nebylo nijak zpochybněno. Vydání věci bylo zamítnuto toliko na základě absence souhlasu přihlašovatele, přičemž tento postup je plně v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními. Stěžovatel byl nadto v rozhodnutích obou stupňů řádně poučen o tom, jak má postupovat, aby mu předmět úschovy byl vydán, tedy že má podat návrh na nahrazení souhlasu přihlašovatele rozhodnutím soudu. Žádný s aspektů projednávané stížnosti proto nedosahuje ústavní roviny.

7. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-898/13-1)