# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 877/10 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: I.ÚS 877/10 - ECLI: ECLI:CZ:US:2010:1.US.877.10.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 14. 4. 2010 - Datum zveřejnění: 20. 4. 2010 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Ústavní stížností, podanou k Ústavnímu soudu prostřednictvím veřejné datové sítě s platným kvalifikovaným certifikátem dne 26. 3. 2010, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná čl. 2 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod. Rozsudkem pro uznání byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 831 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení; tento rozsudkem byl odvolacím soudem potvrzen. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 2 000 Kč [§ 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ve znění do 30. 6. 2009], je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatelky (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, in Sb.n.u., sv. 34, usn. 43, str. 421, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz, a obdobně i rozhodnutí ve věcech IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01 a další). V usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či v usnesení ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09 vyslovil Ústavní soud s ohledem na účinnost zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, závěr o nutnosti reflektovat zvýšení hranice tzv. bagatelních věcí (novelizováno ust. § 202 odst. 2 o. s. ř., kdy horní hranice tzv. bagatelních věcí byla zákonodárcem zvýšena na 10 000 Kč) při posuzování oprávněnosti stěžovatelky k podání ústavní stížnosti. V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, je ta osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti, a to bez ohledu na dobu podání žaloby, vzniku škody či rozhodování obecného soudu, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Jak dříve uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09). Za extrémní rozhodnutí ve shora uvedeném smyslu nelze podle přesvědčení Ústavního soudu napadené rozsudky považovat, jelikož námitky stěžovatelky vztahující se k důvodům vydání rozsudku pro uznání nelze považovat za relevantní (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2003 sp. zn. 32 Odo 616/03 a ze dne 26. 1. 2005 32 Odo 382/04), v dalším pak zejm. odvolací soud přesvědčivě a logicky konzistentně odpověděl na námitky stěžovatelky. Zde je namístě uvést, že stěžovatelka nenapadá samotný výsledek sporu, ale pouze proces, který k němu vedl a systém uplatňování tzv. formulářových žalob, když její stěžejní argumentace se opírá pro Ústavní soud o zcela nepochopitelné tvrzení, že "kombinovaná forma rozhodnutí soudu (pozn. platební rozkaz obsahující ve svém výroku i kvalifikovanou výzvu dle ust. § 114b o. s. ř.) je natolik matoucí a nepřehledná, že ani právní zástupce žalované na tuto nereagoval soudem očekávaným způsobem" (pozn. v 30 denní lhůtě od podání odporu). Ústavní soud dodává, že v případě bagatelních částek musí přisvědčit názoru, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Z druhé strany částka 10 000 Kč není absolutní a jedinou mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatelky k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy posuzovat individuálně v kontextu intenzity zásahu, resp. v kontextu extrémnosti napadeného rozhodnutí. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným (§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu), neboť podaný návrh nehájil základní práva stěžovatelky. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-877/10-1)