# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 859/07

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 859/07
- ECLI: ECLI:CZ:US:2007:1.US.859.07.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 23. 10. 2007
- Datum zveřejnění: 12. 11. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: důkaz/volné hodnocení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 2 odst.6

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody.

Napadeným rozsudkem Okresního soudu pro Prahu-západ byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry a za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku téhož soudu ze dne 21.4.2004, sp.zn. 14 T 327/2001, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Dále byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spojené s prodejem realit na dobu 4 let a byla mu uložena povinnost nahradit škodu způsobenou trestnou činností. Stěžovatel napadl uvedený rozsudek odvoláním. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25.4.2006, sp.zn. 10 To 120/2006, zrušil výrok nalézacího soudu o náhradě škody, odvolání státního zástupce zamítl. Stěžovatel pak napadl uvedené usnesení Krajského soudu v Praze dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 20.12.2006, sp.zn. 8 Tdo 1544/2006, odmítl.

Podle stěžovatele bylo postupem všech soudů zasaženo do jeho základního práva daného čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, tedy práva na spravedlivý proces a zároveň do práva na osobní svobodu. Podle stěžovatele soudy dále porušily v průběhu řízení zásadu in dubio pro reo a měly jej zprostit obžaloby. Soudy nezjišťovaly stejně pečlivě okolnosti svědčící ve stěžovatelův prospěch a okolnosti svědčící v jeho neprospěch, čímž porušily zásadu rovného postavení stran řízení. Tím mělo být také zasaženo i do stěžovatelových práv podle čl. 8 odst. 2 Listiny.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis sp.zn. 14 T 99/2004, vedený u Okresního soudu Praha-západ a spis téhož soudu sp.zn. 14 T 327/2001. Zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 21.4.2004, čj. 14 T 327/2001-393, uznán vinným trestným činem podvodu a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, podmíněně odloženého na zkušební dobu 4 let. Zároveň mu byl uložen peněžitý trest ve výši 200.000 Kč a trest zákazu činnosti spojené s prodejem realit na dobu 2 let. Odvolání proti tomuto rozsudku Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18.8.2004, čj. 9 To 285/2004-413, zamítl.

Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 14.6.2005, čj. 14 T 99/2004-247, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry a byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Dále mu byl soudem vysloven zákaz činnosti spojené s prodejem realit na dobu 4 let a k náhradě škody v rozsudku specifikované. Trest byl uložen za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 21.4.2004, sp.zn. 14 T 327/2001. V tomto rozsudku soud v podstatě vyslovil, že stěžovatel - podnikatel v oboru realit - na základě plné moci poškozených uzavřel kupní smlouvu ohledně pozemku v k.ú. Lety u Dobřichovic, převzal od kupujícího hotovost 893.400,- Kč a zbývající částka ve výši 1.600.000,- Kč byla složena do notářské úschovy. Po provedení vkladu do katastru nemovitostí stěžovatel tuto částku poukázal na účet společnosti Le-Investment, s.r.o. a prodávajícím nic neuhradil.

Stěžovatel i státní zástupce napadli tento rozsudek odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25.4.2006, sp.zn. 10 To 120/2006, tak, že zrušil výrok o náhradě škody. V ostatním (tj. ve výroku o vině a trestu) zůstal rozsudek soudu I. stupně nedotčen. Odvolání státního zástupce, podané v neprospěch stěžovatele, krajský soud zamítl.

Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 20.12.2006, čj. 8 Tdo 1544/2006-317, odmítl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel brojil výlučně proti rozsahu vedení dokazování, způsobu hodnocení důkazů a navazující správnosti učiněných skutkových zjištění soudy. Neuplatnil žádnou konkrétní námitku, kterou by bylo možné považovat z hlediska uplatnění důvodu dovolání podle § 265b tr. řádu za relevantní. Do skutkových zjištění a hodnocení provedení důkazů směřuje i stěžovatelova námitka, že soud porušil v řízení zásadu in dubio pro reo. Pod uplatněný dovolací důvod nelze zahrnout ani výhrady stěžovatele týkající se porušení zásad rovného postavení stran v řízení a práva na osobní svobodu.

III.

K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Nejvyšší soud, který jen rekapituloval obsah ústavní stížnosti a odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Rovněž Krajský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Ústavní soud proto tato vyjádření nezasílal stěžovateli k replice a nevzal je za základ svého zjištění a rozhodnutí. Okresní soud Praha-západ se k návrhu nevyjádřil.

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v nespokojenosti stěžovatele s tím, jak obecné soudy zjišťovaly skutkový stav. Dále též namítal, že došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Ke svým tvrzením však stěžovatel nenabídl žádný důkaz, ani konkrétní argumentaci. Ústavní soud proto při posuzování návrhu vyšel ze spisu Okresního soudu Praha-západ, ze kterého vyplývá, že obecné soudy se věcí zabývaly velmi důkladně a všechny navržené důkazy provedly. Svá rozhodnutí řádně odůvodnily; z jejich odůvodnění vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními i právními závěry, které soudy učinily. Úvahy soudů jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečně popsány a rozebrány.

Stejně tak Nejvyšší soud postupoval při rozhodování o přípustnosti dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. a své závěry přesvědčivě a podrobně odůvodnil.

V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání a jejich rozhodnutí jsou logická, srozumitelná a přesvědčivá. Jsou tedy i z hlediska ústavněprávního plně přijatelná.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, ani ust. čl. 6 Úmluvy, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.

Týž závěr platí, pokud jde o námitku, že rozhodnutími soudů bylo zasaženo do práva stěžovatele na osobní svobodu (čl. 8 Listiny); k zásahu do tohoto práva zřejmě mělo dojít tím, že byl odsouzen k nepodmíněnému odnětí svobody. Protože však, jak Ústavní soud zjistil, postup soudů v této věci byl ústavně konformní, byl stěžovatel stíhán a zbaven osobní svobody z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny). Proto Ústavní soud ani této námitce stěžovatele nemohl vyhovět.

Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný návrh, odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-859/07-1)