# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 840/25

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 840/25
- ECLI: ECLI:CZ:US:2025:1.US.840.25.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 5. 5. 2025
- Datum zveřejnění: 12. 6. 2025
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost "zbraní"; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: zpětvzetí návrhu, řízení/přerušení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3; 99/1963 Sb., § 96 odst.3

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým Vrchní soud v Praze rozhodl, že stěžovatelem učiněné zpětvzetí žaloby je neúčinné a že se návrh na přerušení řízení zamítá. Podle stěžovatele vrchní soud při závěru o neúčinnosti zpětvzetí nesprávně vyložil občanský soudní řád a své rozhodnutí adekvátně neodůvodnil, čímž porušil stěžovatelovo právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Ústavní stížností proti témuž rozhodnutí, podanou společností BOHEMIA ENERGY entity, s.r.o., která v daném řízení před vrchním soudem vystupuje jako jedna z žalovaných a se zpětvzetím žaloby souhlasila, se zabýval IV. senát Ústavního soudu v usnesení sp. zn. IV. ÚS 819/25 ze dne 9. 4. 2025. V něm dospěl k závěru, že ústavní stížnost proti tomuto typu rozhodnutí je nepřípustná. Jak IV. senát uvedl: "Jde o rozhodnutí procesní povahy, tzn. nikoli rozhodnutí ve věci samé, a jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv. Případné námitky může stěžovatelka uplatnit v dalším průběhu řízení o věci samé. Pokud nebude s výsledkem řízení spokojena ani po vyčerpání opravných prostředků, může následně podat i novou ústavní stížnost."

3. I. senát Ústavního soudu musí nicméně navzdory uvedenému usnesení, které není závazné, reflektovat, že Ústavní soud se již k přípustnosti ústavních stížností proti výroku o neúčinnosti zpětvzetí žaloby vyjádřil v nálezu sp. zn. II. ÚS 3354/19 ze dne 24. 7. 2020 (N 154/101 SbNU 74). Podle tohoto nálezu, který naopak je podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky do okamžiku jeho překonání v plénu závazný pro všechny orgány a osoby, lze ústavní stížností napadat i přímo výrok o neúčinnosti zpětvzetí žaloby, aniž by účastník musel vyčkávat a napadat až konečné rozhodnutí ve věci samé.

4. Ústavní soud tedy nyní posuzovanou ústavní stížnost shledal přípustnou, leč zjevně neopodstatněnou.

5. Ústavní soud již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 40/18 ze dne 30. 6. 2020 (327/2020 Sb.; N 138/100 SbNU 512) uvedl, že z Listiny nelze dovodit, že by mezi ústavně zaručená práva šlo zařadit právo žalobce ukončit soudní spor v okamžiku, kdy je to pro něj maximálně výhodné a pro žalovaného minimálně výhodné. Jak Ústavní soud vysvětlil: "Respekt k autonomii vůle umožňuje každému učinit svobodné rozhodnutí, zda předloží svůj spor k rozhodnutí soudu. Učiní-li tak, musí se podrobit zákonem upravenému procesu a musí být připraven nést i následky. Řízení před soudem se netýká jen žalobce, ale samozřejmě i žalovaného. Ustanovení čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny zakotvují rovnost účastníků řízení před soudem. A právě povinnost státu zajistit právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces oběma (rovným) stranám soudního sporu přináší nutnost podrobit se zákonem stanoveným pravidlům, podmínkám a úpravě soudního řízení v jeho podrobnostech, jak to předpokládá čl. 36 odst. 4 Listiny, ze kterého plyne zmocnění pro zákonodárce stanovit podmínky (tedy zda a kdy lze před soudem žádat ochranu) a podrobnosti (jakým způsobem)."

6. Uvedené neznamená, že by rozhodnutím o neúčinnosti zpětvzetí nemohlo ani teoreticky dojít k porušení práv účastníků řízení, v zásadě však v těchto případech nepůjde o problematiku dosahující ústavní relevance. Posouzení účinnosti zpětvzetí bude záviset na výkladu podústavního práva, resp. na posouzení vážnosti důvodů, pro které některý z účastníků se zpětvzetím nesouhlasí. Toto posouzení přitom zásadně náleží obecným soudům, nikoliv Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V posuzované věci vrchní soud svůj postup náležitě odůvodnil a stěžovatelova polemika s jeho názorem hranici podústavního práva nepřekračuje.

7. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-840/25-1)