# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 804/19

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 804/19
- ECLI: ECLI:CZ:US:2019:1.US.804.19.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 28. 5. 2019
- Datum zveřejnění: 4. 6. 2019
- Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti nikoli poslednímu rozhodnutí; procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
- Klíčová slova: dovolání, opravný prostředek - mimořádný
- Dotčené předpisy: 99/1963 Sb., § 238

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí vydaných soudy v řízení o odškodnění jejího pracovního úrazu, vedeném u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 23 C 56/88. Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její věcné projednatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

V záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Plzni není posledním procesním prostředkem k ochraně práv stěžovatelky ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Lze jej totiž napadnout dovoláním, což stěžovatelka ostatně dle svých slov sama učinila. Z toho důvodu je pak ústavní stížnost nepřípustná i proti předchozímu rozsudku Okresního soudu Plzeň-město.

Pokud jde o vpředu uvedené usnesení o nepřipuštění (části) změny žaloby, nutno poznamenat, že ústavní stížnost tu směřuje proti rozhodnutí, jež není konečným rozhodnutím ve věci samé. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 ze dne 15. 11. 2016, vyhlášeného ve Sbírce zákonů pod č. 394/2016 Sb., je ústavní stížnost směřující proti usnesení, jímž se nepřipouští změna žaloby podle ustanovení § 95 odst. 2 o. s. ř., nepřípustná ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

K tomu se sluší podotknout, že odmítnutím ústavní stížnosti fakticky pro předčasnost není stěžovatelka nijak poškozena na svém právu na přístup k soudu. Po řádném projednání dovolání a rozhodnutí o něm bude moci namítat veškeré své nynější výhrady, včetně těch, které mají procesní charakter a které bez dalšího nelze úspěšně vznést v dovolání. Obdobně to platí i pro akcesorické výroky o nákladech řízení. Ačkoli proti nim není dovolání ze zákona přípustné (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.), rozhodovací praxe Ústavního soudu spočívá na tom, že ústavní stížnost směřující proti nákladovým výrokům je i po (nevyhovujícím) rozhodnutí dovolacího soudu věcně projednatelná (z poslední doby viz např. bod 8 usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 870/19 ze dne 24. 4. 2019), jsou-li přirozeně splněny ostatní podmínky řízení.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-804/19-1)