# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 79/22

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 79/22
- ECLI: ECLI:CZ:US:2022:1.US.79.22.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 15. 2. 2022
- Datum zveřejnění: 1. 4. 2022
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo navrhovat důkazy a vyjádřit se k důkazům; základní práva a svobody/svoboda osobní/trest odnětí svobody (zákonné uvěznění)
- Klíčová slova: in dubio pro reo, trestná činnost, důkaz/volné hodnocení, hlavní líčení/v nepřítomnosti obžalovaného
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 38 odst.2, čl. 8 odst.2; 141/1961 Sb., § 202 odst.2, § 2 odst.5, § 2 odst.6

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Okresní soud v Břeclavi (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání pokusu přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 a 2 trestního zákona, a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku ve věznici s ostrahou a povinnost zaplatit poškozené zdravotní pojišťovně 8 269 Kč. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") zamítl. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné.

2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), požaduje zrušení napadených rozhodnutí v přesvědčení, že obecné soudy jimi zasáhly jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, 36 odst. 1, 38 odst. 2 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

3. Konkrétně stěžovatel namítá porušení § 202 odst. 2 trestního řádu: ač byl řádně poučen o důsledcích své nepřítomnosti, z hlavního líčení se omluvil. Stěžovatel je přesvědčen, že za této situace neměl nalézací soud věc meritorně rozhodnout, ale měl jej vyslechnout a umožnit mu vyslýchat svědky (k tomu stěžovatel odkazuje například na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 822/2008 ze dne 16. července 2008); vyslechnut soudem byl teprve při veřejném zasedání odvolacího soudu. Stěžovatel dále namítá, že svědeckými výpověďmi nebyla jednoznačně prokázána jeho přítomnost na místě činu, v řízení existovaly pochybnosti a měla být uplatněna zásada in dubio pro reo. Jediným důkazem proti stěžovateli totiž zůstává jen výpověď poškozeného, k níž je nutno přistupovat obezřetně [viz nález sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. června 2016 (N 119/81 SbNU 853)] a ctít presumpci neviny [viz například nález sp. zn. III. ÚS 3579/17 ze dne 3. dubna 2018 (N 68/89 SbNU 69)].

4. Stěžovatel je přesvědčen, že nesprávně postupoval i odvolací soud, který nepřijal jím předložená čestná prohlášení, aniž by hodnověrnost ověřil výslechem autorů; přestože jejich výslech stěžovatel jako důkaz nenavrhl, měl jej odvolací soud provést sám, jinak jde o opomenutí důkazů [viz například nález sp. zn. I. ÚS 1135/17 ze dne 1. listopadu 2017 (N 200/87 SbNU 259)]. Konečně stěžovatel zpochybňuje hodnocení skutku - s tím, že i kdyby se stíhaného jednání dopustil, mělo být s ohledem na intenzitu (zdravotní omezení poškozeného) posouzeno jen jako přestupek.

5. Z napadených rozhodnutí je patrné, že argumentace v ústavní stížnosti je jen opakováním obhajoby a námitek užitých v odvolání a (především) v dovolání stěžovatele. Ústavní soud však není dalším stupněm obecných soudů a není ani povolán hodnotit důkazy; k tomu jsou povolány právě obecné soudy, aby na základě skutkového stavu posoudily aplikaci toho či onoho právního institutu a rozhodly o vině a trestu (čl. 40 odst. 1 Listiny). Podle čl. 4 Ústavy České republiky jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci a kontrolou jejich zachování se nezabývá jen Ústavní soud. Zejména z usnesení Nejvyššího soudu je patrné, že se obecné soudy důkladně zabývaly dodržením zásady in dubio pro reo, učinily jednoznačné závěry k možnostem přítomnosti stěžovatele na místě činu, aniž by existoval nesoulad (natož extrémní) mezi provedeným dokazováním a právními závěry. Uvedené závěry učinily obecné soudy na základě řádně provedených důkazů, a neporušily tedy presumpci neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny). Stěžovatel sám konstatuje, že byl poučen o následcích své nepřítomnosti u jednání nalézacího soudu, přesto se nechal obhájcem z jednání omluvit. Není možné vytýkat nalézacímu soudu, postupoval-li v souladu s právní úpravou, tedy respektoval-li zásadu enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí (čl. 2 odst. 2 Listiny) a dovozovat ze zákonem připuštěné a stěžovatelem omluvené neúčasti u hlavní líčení porušení jeho práv zaručených v čl. 38 odst. 2 Listiny.

6. Rovněž neobstojí námitka opomenutých důkazů - o opomenutí nejde, nebyl-li proveden stěžovatelem nenavržený důkaz. Odvolací soud se dostatečně zabýval nově předloženými důkazy, z nichž však nevyvodil stěžovatelem očekávané závěry. Ústavní soud nesdílí ani přesvědčení stěžovatele, že obecné soudy nevyhodnotily intenzitu předmětného útoku. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) poskytuje záruku, že v řízení bude postupováno podle předem zákonem stanovených pravidel, nezaručuje však rozhodnutí odpovídající očekávání účastníka řízení.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti prezentuje svoji nespokojenost se závěry obecných soudů, která může sice být pochopitelná, není však způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti a je nutno ji považovat jen za polemiku s vyslovenými právními závěry. Ústavní soud může zasáhnout jen při zjištění nejzávažnějších pochybení narušujících základní práva a svobody, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé či vykazují-li znaky svévole nebo libovůle. Stěžovatel však v ústavní stížnosti neuvedl nic, co by svědčilo o tvrzeném zásahu a případné nejsou ani jeho odkazy na relevantní judikaturu. Z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu a uložili přiměřený trest.

8. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-79/22-1)