# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 749/2000

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 749/2000
- ECLI: ECLI:CZ:US:2001:1.US.749.2000
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 6. 3. 2001
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
- Klíčová slova: procesní postup, řízení/zastavení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 40, § 96, § 164, § 167

## Výrok

Návrhy ústavních stížností se odmítají.

## Odůvodnění

Stěžovatelky včas podaly Ústavnímu soudu dvě ústavní stížnosti. První ústavní stížnost (sp. zn. I. ÚS 365/99) byla podána dne 23. 7. 1999 a napadá usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 1999, čj. 27 Co 83/99 - 40, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne
16. 6. 1994, čj. 6 C 267/93 - 6. Řízení žalobkyň - stěžovatelek - proti žalovanému Zemědělskému družstvu v B.- o vydání stavebních objektů podle zákona o půdě, postavených na jejich pozemku č. 217 v katastrálním území Z. a zaplacení nájemného z tohoto pozemku - bylo přitom zastaveno v důsledku zpětvzetí žaloby před zahájením jednání ve věci samé. Všichni účastníci řízení a jejich právní zástupci nežádali písemné vyhotovení usnesení a jeho doručení, vzdali se práva odvolání a protokol o ústním jednání ze dne 16. 6. 1994 podepsali.

Druhá ústavní stížnost (sp. zn. I. ÚS 749/2000) byla podána dne 19. 12. 2000 a napadá usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 9. 2000, čj. 24 Cdo 953/2000 - 57, kterým bylo podle ustanovení § 243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. zamítnuto dovolání žalobkyň - stěžovatelek - proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 3. 1999, čj. 27 Co 89/99 - 43, kterým opravné usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 27. 12. 1996, čj. 6 C 267/93 - 23 (jímž usnesení o zastavení řízení ze dne 16. 6. 1994 bylo opraveno tak, že se zastavuje řízení jen ohledně nájemného z pozemku), bylo změněno tak, že usnesení soudu prvního stupně ze dne 16. 6. 1994 se neopravuje.

V obou ústavních stížnostech stěžovatelky namítají, že v uvedeném řízení bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a že došlo i k porušení čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR, podle kterého mají účastníci řízení před soudem rovná práva. Stěžovatelky poukazují na to, že přestože žalobu ze dne 15. 12. 1993 ve věci sp. zn. 6 C 267/93, ve které uplatnily dva nároky, a to na vydání nemovitosti a na úhradu nájemného z pozemku, vzaly zpět pouze co do části, týkající se nájemného, řízení bylo nesprávně úplně zastaveno usnesením soudu prvního stupně. Došlo tak k nesprávné protokolaci tohoto úkonu a k nesprávnému písemnému vyjádření vyhlášeného usnesení, což soudkyně sama potvrzuje. V důsledku toho, že jak odvolací, tak i dovolací, soud opomenul stanovisko soudkyně, která rozhodovala věc v prvním stupni, je stěžovatelkám, dle jejich názoru, neoprávněně upíráno jejich právo na ochranu jejich práva dle žaloby ze dne 15. 12. 1993 nezávislým a nestranným soudem.

Ústavní soud tyto dvě ústavní stížnosti spojil podle ustanovení § 112 odst. 1 o. s. ř. ke společnému řízení, neboť je to v zájmu hospodárnosti řízení, věci spolu skutkově souvisejí a týkají se stejných účastníků.

K předloženým ústavním stížnostem musel Ústavní soud konstatovat, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví. Zkoumá však, zda v řízení před obecnými soudy nebyly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod). Dle tohoto práva na spravedlivý proces je jednotlivci zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Ústavní soud v dané věci namítaná porušené ústavnosti v prvním případě, tj. u usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 1999, čj. 27 Co 83/99 - 40, ani ve druhém případě, u usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 9. 2000, čj. 24 Cdo 953/2000 - 57, neshledal, a musel proto pokládat oba návrhy ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněné. Přisvědčuje správnosti závěrů, vyslovených v napadených rozhodnutích, že totiž v posuzované věci z obsahu protokolu o jednání ze dne 16. 6. 1994 vyplývá, že žalobkyně - stěžovatelky - učinily dispozitivní úkon zpětvzetí žaloby ve věci samé a nelze dovozovat, že svým úkonem mínily pouze částečné zpětvzetí žaloby ohledně nájemného. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vzaly žalobu zpět dříve, než začalo jednání, soud prvního stupně postupoval správně, když podle § 96 odst. 1, 3 o. s. ř. řízení zastavil. Soud prvního stupně pochybil, když k návrhu žalobkyně usnesením opravil znění protokolu, neboť šlo o dodatečnou změnu jeho obsahu. Je nepřípustné, aby projevený dispoziční úkon účastníka řízení byl později jím samým měněn poté, kdy na jeho základě byl soud povinen, v souladu s ustanovením § 96 odst. 1 věta druhá o. s. ř., řízení zastavit.

Odůvodnění opravného usnesení, podle něhož došlo k chybě v protokolaci dispozičního úkonu účastnic, nemá tedy oporu v obsahu protokolu ze dne 16. 6. 1994 jako veřejné listiny ve smyslu ustanovení § 134 o. s. ř. Ústavní soud rovněž sdílí názor Nejvyššího soudu ČR v tom, že okresní soud svým usnesením, jakmile je vyhlásil, je vázán (§ 170 odst. 1
o. s. ř.), neboť usnesení o zastavení řízení z důvodu zpětvzetí návrhu podle § 96 odst. 1 o. s. ř. není usnesením, jímž se upravuje vedení řízení. Není rovněž přípustné, aby soud měnil obsah výroku usnesení vydáním opravného usnesení ve smyslu ustanovení § 167 odst. 2, § 164 o. s. ř. Na uvedený případ tato ustanovení občanského soudního řádu nedopadají.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že Krajský soud v Praze, ani Nejvyšší soud ČR, se nedostal, v souvislosti s projednáváním předmětné věci, do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu, na které stěžovatelky poukazují ve své stížnosti.

Proto senát Ústavního soudu usnesením podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti stěžovatelek jako zjevně neopodstatněný, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-749/2000-2000)