# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 72/21

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 72/21
- ECLI: ECLI:CZ:US:2021:1.US.72.21.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 23. 3. 2021
- Datum zveřejnění: 5. 5. 2021
- Předmět řízení: základní práva a svobody/svoboda osobní/trest odnětí svobody (zákonné uvěznění); právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování; právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny
- Klíčová slova: trestný čin/podvod, důkaz/volné hodnocení
- Dotčené předpisy: 2/193 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2; 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2, čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6; 40/2009 Sb., § 209

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatel vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku, a uložil mu za to trest odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odložený na zkušební dobu čtyř let, přiměřenou povinnost ve zkušební době podle svých sil nahradit způsobenou škodu a povinnost nahradit majetkovou škodu v souhrnné výši 2 396 476,88 Kč s příslušenstvím; poškozené odkázal zcela nebo zčásti s jejich nároky na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele i státní zástupkyně proti rozsudku Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako podané z jiného než dovolacího důvodu.

2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí především proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jemuž vytýká nesprávné vyhodnocení dovolacích námitek, tedy že nalézací řízení nenaplnilo podmínky pro vydání odsuzujícího rozsudku a vytýkané vady nebyly v následném řízení napraveny. Stěžovatel popsal průběh řízení před obecnými soudy a namítá, že Nejvyšší soud rozhodl formalisticky a bez ohledu na judikaturu Ústavního soudu [viz například stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. března 2014 (ST 38/72 SbNU 599, 40/2014 Sb.), či nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. března 2004 (N 42/32 SbNU 405), IV. ÚS 570/03 ze dne 30. června 2004 (N 91/33 SbNU 377)].

3. Stěžovatel dále namítá extrémní nesoulad skutkových závěrů s provedenými důkazy; je přesvědčen, že neexistují důkazy (objednávky, dodací listy aj.) prokazující, že nakládal s objednanými věcmi a že se dopustil stíhaného jednání. Tvrdí, že i kdyby inkasoval hotovost vybranou z účtu společnosti, jde o věc bez vztahu k trestnímu řízení. Stěžovatel rovněž zpochybňuje nárok poškozené pojišťovny, výpověď a věrohodnost svědků a neexistenci uceleného řetězce nepřímých důkazů.

4. Jestliže obecné soudy vydaly přes uvedená pochybení napadená rozhodnutí, jsou podle stěžovatele nepřezkoumatelná, neboť důkazy nebyly zhodnoceny jednotlivě a ve vzájemné souvislosti. Podle stěžovatele jde o modelový případ selhání obecných soudů při aplikaci právních norem, deformace skutkových zjištění a nepřiměřeného favorizování některých důkazů před jinými, čímž byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

5. Z napadených rozhodnutí i dalších písemností se podává, že stěžovatel převedl svoji společnost na "bílého koně", a poté ještě po určitou dobu jejím jménem prováděl objednávky, za dodané zboží neplatil, ale nakládal s ním. Dále stěžovatel prostřednictvím nového jednatele vybíral peníze z účtu společnosti.

6. Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných (trestních) soudů, nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti (zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace trestních předpisů, přiměřené odůvodnění jejich rozhodnutí); zasáhne teprve tehdy, zjistí-li porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména jsou-li vyslovené závěry hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky svévole - taková situace však nenastala.

7. Stěžovatel v průběhu řízení trvale odmítal svoji vinu, opakovaně prezentoval své hodnocení provedených důkazů; naopak závěry obecných soudů považoval za nesprávné a domáhal se jejich revize. Nalézací soud však podle Ústavního soudu provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro vyvrácení obhajoby stěžovatele popírajícího jakékoliv protiprávní aktivity jménem společnosti. S vyslovenými závěry souhlasil odvolací soud, neboť nezjistil, že by v řízení vyvstaly pochybnosti či vady tvrzené stěžovatelem; pochybení nezjistil ani Nejvyšší soud, který se dovolacími námitkami důkladně zabýval.

8. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) i právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) zaručuje každému, že v jeho věci bude rozhodovat nezávislý a nestranný soud podle předem stanovených pravidel. Stěžovateli nebylo toto právo upřeno, v řízení mohl uplatnit (a také uplatnil) příslušné procesní nástroje. Liší-li se objektivní zjištění obecných soudů od stěžovatelova očekávání, případně nesouhlasí-li s takovým hodnocením věci, jde o polemiku s právními závěry obecných soudů, nikoliv o porušení uvedeného základního práva, a není tím založena ani důvodnost ústavní stížnosti. Podle čl. 40 odst. 2 Listiny i čl. 6 odst. 2 Úmluvy je každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, považován za nevinného, nebyla-li jeho vina pravomocným rozhodnutím vyslovena; stěžovatel mimo odmítání závěrů obecných soudů neuvedl nic, čím by podpořil své tvrzení o zásahu do tohoto zaručeného práva. Fakt, že v proběhlém řízení nalézací soud dovodil naplnění všech znaků trestného činu stěžovatelem, není porušením presumpce neviny.

9. Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost svědčící o zásahu do jeho základních práv. Obecné soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily.

10. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-72/21-1)