# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 706/13

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 706/13
- ECLI: ECLI:CZ:US:2013:1.US.706.13.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 14. 3. 2013
- Datum zveřejnění: 28. 3. 2013
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
- Klíčová slova: dokazování, odůvodnění
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 132, § 133a, § 157 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatelka svou formálně bezvadnou stížností napadá, s tvrzením porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) prvá dvě v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jimž (ve výsledku) byla z části do výše 91 200,- Kč s příslušenstvím zamítnuta její žaloba směřující proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu se sídlem v Praze na zaplacení částky 210 060,- Kč s přísl. jako doplatku platu za rok 2003 a 6 měsíců roku 2004 a domáhá se jejich zrušení.

V obsáhlých důvodech ústavní stížnosti stěžovatelka po citaci z judikatury Ústavního soudu vztahující se k aplikaci ustanovení § 133a o. s. ř., jíž se dovolává, v podstatě uvádí, že obecné soudy ignorovaly její tvrzení a důkazní návrhy, provedené dokazování, podle ní nedostatečné, nesprávně zhodnotily a počínaly si nepředvídatelně, svá rozhodnutí vykazující libovůli nezdůvodnily srozumitelně, přičemž dovolací soud, který její dovolání jako nepřípustné odmítl, postupoval "ve smyslu denegatio iustitiae". Z těchto v ústavní stížnosti dále podrobně rozvedených důvodů navrhla zrušení napadených rozhodnutí.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Z dnes již ustálené judikatury se podává, že Ústavní soud necítí se být, to z důvodu ex constitutione daných mezemi ústavněprávního přezkumu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], oprávněn (pohledem "další odvolací instance") přehodnocovat obecnými soudy učiněné hodnocení ve věci provedených důkazů. Do těchto myšlenkových operací, resp. jejich konečného výsledku v podobě od nich odvislého konkrétního rozhodnutí zasahuje na základě své kasační pravomoci pouze potud, pokud zjistí extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku těchto orgánů o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (srov. kupř. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04, II. ÚS 566/06 a další). Třeba také připomenout dřívější judikaturu, v níž Ústavní soud dal najevo, že není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další). Takový stav v dané věci zjištěn nebyl.

Porušení práv, jichž se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud neshledal. Námitkami, jež stěžovatelka v podstatě opakovaně vznáší v ústavní stížnosti, stran procesu dokazování a jeho zhodnocení se zabýval již odvolací soud, jehož přezkoumání vyústilo v částečnou změnu zamítavého rozsudku soudu I. stupně a vyhovění žalobě do výše 118 560,- Kč z důvodů jím obsáhle a podrobně v rozhodnutí rozvedených, vycházejících ze soudem I. stupně zjištěného skutkového stavu, jím dále doplněným a s odkazem na příslušná ustanovení zákona č. 143/1992 Sb. Stejně tak i soud dovolací, který rovněž podrobně závěr o tom, že zamítavé rozhodnutí o částce 91 200,- Kč s přísl. nemá po právní stránce zásadní právní význam, řádně zdůvodnil a námitkami stěžovatelky, podávaje i rozbor pojmu diskriminace v pracovních věcech, se adekvátně zabýval a srozumitelným a přesvědčivým způsobem se s nimi vypořádal, včetně podle Ústavního soudu logického vysvětlení, že pokud bylo v řízení prokázáno, že stěžovatelka nebyla znevýhodněna, je zbytečné zabývat se tím, zda žalovaný prokázal zásadu rovného zacházení. Pokud jde o odkaz stěžovatelky na názory Ústavního soudu zaujaté v jeho nálezech sp. zn. IV. ÚS 128/05 a I. ÚS 1452/09, týkajících se výkladu podmínek přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., třeba uvést, že tyto nutno vykládat v souvislosti s jinými, konkrétními okolnostmi případů, z nichž vzešly. Úvahy obou jmenovaných soudů se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou, obdobně jako souvztažné kontextuální hodnocení, reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí, jež nevykazují prvky libovůle, odkázat.

Ústavní soud proto stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-706/13-1)