# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 694/21

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 694/21
- ECLI: ECLI:CZ:US:2021:1.US.694.21.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 21. 4. 2021
- Datum zveřejnění: 19. 5. 2021
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
- Klíčová slova: škoda/náhrada, exekutor
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3; 82/1998 Sb., § 4, § 13

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu stěžovatelky na zaplacení částky 9 082 182,17 Kč s příslušenstvím směřující proti státu z titulu náhrady škody. Tu spatřovala ve vadném exekutorském zápisu, sepsaném soudním exekutorem mezi ní a dalšími osobami o závazku těchto osob splnit pohledávku stěžovatelky plynoucí z blíže specifikovaného právního vztahu. Vada zmíněného exekutorského zápisu měla spočívat v absolutní neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy a vyjít najevo v později vedeném exekučním řízení proti těmto povinným osobám. Stěžovatelka měla za to, že vinou vadného exekutorského zápisu v části týkající se smluvní pokuty jí vznikla citelná majetková škoda, neboť v důsledku neplatnosti zajišťovacích ujednání došlo k oslabení jejího postavení jako věřitele vůči dlužníkům.

K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že v rámci svého dovolání namítla protiústavnost právních závěrů a postupu nalézacího i odvolacího soudu, čímž dle jejího názoru byl naplněn dovolací důvod spočívající v tvrzeném nesprávném právním posouzení věci. Stěžovatelka dále namítla, že soudy podaný výklad rozhodné právní úpravy není úplný, komplexní, rozumný, a představuje výraz interpretační svévole. V té souvislosti předestřela svůj vlastní výklad o odpovědnosti státu za pochybení soudního exekutora, který do exekutorského zápisu pojal ujednání stran o lichevní smluvní pokutě. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud neshledal, že by se soudy zamítnutím stěžovatelčiny žaloby na náhradu škody dopustily excesu či jinak vybočily z kautel spravedlivého procesu. Nejvyšší soud nepochybil, pakliže dovolání odmítl, když v něm stěžovatelka ponechala nedotčen právní závěr odvolacího soudu o tom, že soudní exekutor při zachycení existující dohody oprávněného a povinného v exekutorském zápisu není povinen, resp. oprávněn zkoumat její podklad v hmotném právu. Stěžovatelka tento vývod městského soudu v dovolání nenapadla, přičemž se jedná o závěr, který je sám o sobě způsobilý vést k zamítnutí žaloby bez dalšího. Za této situace nebyl dovolací soud povinen zabývat se v dovolání nastolenými otázkami hmotného či procesního práva, jelikož ani jejich případné zodpovězení ve shodě se stěžovatelkou by bylo nemohlo vést ke změně rozhodnutí městského soudu v její prospěch. Právě uvedené současně znamená, že nedostal-li Nejvyšší soud příležitost vyjádřit se k otázce odpovědnosti soudního exekutora za soulad dohody účastníků, zachycené v exekutorském zápisu, s hmotným právem, nejsou nynější námitky stěžovatelky proti tomuto závěru odvolacího, potažmo nalézacího soudu v řízení o ústavní stížnosti přípustné. Stěžovatelka totiž řádně nevyčerpala procesní prostor, který se jí v dovolacím řízení k ochraně jejích práv a zájmů nabízel (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Nadto jde o závěr, který Ústavní soud ve své judikatuře již jako ústavně konformní aproboval (viz body 12 a 13 usnesení sp. zn. I. ÚS 3698/17 ze dne 20. 2. 2018).

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-694/21-1)