# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 686/2000

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 686/2000
- ECLI: ECLI:CZ:US:2001:1.US.686.2000
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 20. 3. 2001
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu
- Klíčová slova: legitimace/pasivní, dědění
- Dotčené předpisy: 99/1963 Sb., čl.

## Výrok

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatelka napadá v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým bylo potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 8. 1999, čj. 19 C 388/98 - 36, ve věci určení předmětu dědictví. Domnívá se, že uvedeným rozhodnutími bylo porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 a podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem napadený rozsudek zrušil.

V dané věci jde ve své podstatě - jak to vyplývá i z odůvodnění ústavní stížnosti - o spor o právo vlastnické, resp. dědické (ústavní ochrana "určovacího práva" není dána). Jak ovšem sama stěžovatelka ve svém návrhu uvádí, bude v této věci, tj. k získání sporného majetku, pokud se tak již nestalo, iniciována revize dědického řízení (dodatečné projednání dědictví); posléze eventuálně přichází v úvahu i žaloba na vydání věci. Ústavní soud proto považuje za nesporné, že stěžovatelka má dispozici - či již možná v jiném řízení využila - právní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje. Je třeba si však uvědomit, že ústavní stížnost je zvláštním právním prostředkem, který lze úspěšně využít právě jen v situacích, kdy již jiný prostředek k ochraně práva neexistuje, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nemůže plnit funkci třetí instance v systému všeobecného soudnictví. Proto ani nezkoumá eventuální nezákonnost vydaných soudních rozhodnutí.

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že i v případě, že by neshledal jako důvod k odmítnutí ústavní stížnosti nevyčerpání všech prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje, nemohl by se návrhem meritorně zabývat. Pokud totiž jde o namítané porušení vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, je třeba konstatovat - jako již v řadě předchozích rozhodnutí Ústavního soudu - že čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod chrání toliko vlastnické právo - včetně práva dědického - skutečné, již existující, a nikoliv takové, které má teprve vzniknout nebo jehož povaha je sporná, a např. proto probíhá soudní řízení (srov. např.
sp. zn. III ÚS 23/93, resp. č. 5, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1).

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že v daném případě je nutno ústavní stížnost považovat za návrh nepřípustný, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, tj. nevyvolala dodatečné projednání dědictví, resp. nepodala žalobu na vydání věci. Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-686/2000-2000)