# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 647/04

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 647/04
- ECLI: ECLI:CZ:US:2005:1.US.647.04
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 30. 3. 2005
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu; právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
- Klíčová slova: důkaz/volné hodnocení
- Dotčené předpisy: 141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6; 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Včas podanou stížností napadl stěžovatel výše specifikovaná rozhodnutí obecných soudů a navrhoval jejich zrušení. Po přezkoumání ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že tato nesplňuje formální náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť k ní nebyla přiložena speciální plná moc. Tato vada byla stěžovatelem ve stanovené lhůtě odstraněna.

Uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel vytýká porušení svých ústavním pořádkem zaručených práv na řádný a spravedlivý proces vyplývající z čl. 90 Ústavy, čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 2 trestního zákona dílem ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odloženým odkladem výkonu trestu na zkušební dobu tří roků, přičemž mu byla zároveň uložena povinnost nahradit způsobenou škodu. Stěžovatel podal odvolání, o kterém rozhodoval Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc (dále jen "krajský soud"), jenž je svým usnesením zamítl.

K porušení ústavních práv stěžovatele mělo dojít tak, že okresní soud přisoudil větší váhu důkazům svědčícím v neprospěch stěžovatele a že naopak výpověď stěžovatele shledal nevěrohodnou. Stěžovatel je toho názoru, že ve výpovědích některých svědků jsou natolik podstatné rozpory, že neumožňují spolehlivě učinit závěry o vině stěžovatele a pokud tak okresní soud učinil, důkazy hodnotil svévolně a porušil zásadu výkladu pochybností ve prospěch obviněného. Tyto zásady měl porušit i krajský soud jako soud odvolací, který podle stěžovatele ve svém odůvodnění "přimhouřil oči" nad nedostatky provedených důkazů.

Stěžovatel dále poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 a sp. zn. II. ÚS 441/99, neboť patrně i ve své věci spatřuje právní závěry soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení. Okresní soud po krátké rekapitulaci věci zcela odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že nebyla porušena žádná ústavně zaručená práva stěžovatele. Poukazuje na skutečnost, že stěžovatel stejné námitky uplatnil již v hlavních líčeních a v odvolacím řízení a že spočívají pouze v jiné interpretaci důkazů, než jak si je vyložily obecné soudy. Krajský soud navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti, neboť stěžovatel opakuje námitky uplatněné již v řízení před obecnými soudy a dodává, že odůvodnění rozsudku okresního soudu má na dnešní poměry spíše nadstandardní charakter, přičemž námitkám stěžovatele byla věnována náležitá pozornost.

Ústavní soud poté, co se seznámil s vyžádaným spisem okresního soudu sp. zn. 2 T 26/2003 a s přílohami ústavní stížnosti, konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přezkoumávat závěry obecných soudů, neboť není součástí jejich soustavy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje toliko ve výjimečných případech, kdy zjistí vybočení z mantinelů daných ústavním pořádkem. Není tedy oprávněn přehodnocovat hodnocení důkazů, provedených obecnými soudy, i kdyby s ním sám nesouhlasil, pokud rozhodovací činností obecných soudů současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy.

Z ústavní stížnosti stěžovatele, kromě nesouhlasu s hodnocením jednotlivých důkazů a celkové důkazní situace obecnými soudy, nevyplývá žádná ústavněprávně relevantní skutečnost, která by umožňovala danou věc meritorně projednat v řízení před Ústavním soudem.

Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů je zcela zřejmé, z jakých důkazů vycházely a z jakých důvodů přisoudily některým důkazům menší váhu, resp. proč neuvěřily výpovědi stěžovatele. Ústavní soud hodnotí vývody obecných soudů jako logické a podložené. Na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů tak lze odkázat.

Ústavní soud neshledal žádný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry. Proto Ústavní soud uznává a konstatuje, že v projednávané věci nespatřuje ani porušení práva na spravedlivý proces, ani jiného ústavně zaručeného práva. Z těchto důvodů proto odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-647/04-04)