# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 64/05

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 64/05
- ECLI: ECLI:CZ:US:2005:1.US.64.05
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 13. 12. 2005
- Datum zveřejnění: 5. 12. 2007
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost "zbraní"; právo na soudní a jinou právní ochranu
- Klíčová slova: náklady řízení
- Dotčené předpisy: 99/1963 Sb., § 146 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se o d m í t á .

## Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností stěžovatelé navrhli zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2004, čj. 19 Co 568/2004 - 185, kterým bylo změněno usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. 9. 2004, čj. 6 C 158/2004 -172, v odvoláním napadených výrocích a ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem a zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Označeným usnesením Okresního soudu v Trutnově bylo zastaveno řízení o vydání podílů na nemovitostech žalobců Ing. V. B. a RNDr. K. T. a žalobcům byla uložena povinnost nahradit žalované Ing. M. N. náklady řízení ve výši 29 974,50 Kč a žalovaným Ing. E. C. a Ing. J.T. náklady řízení ve výši 32 475,-- Kč.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že postupem Krajského soudu v Hradci Králové (dále též "odvolací soud") byla porušena jejich ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 1, čl. 2 odst. 1, 2, 3, čl. 4 odst. 2, 3, 4, čl. 5, čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6, čl. 13, čl. 14 a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti zopakovali průběh řízení před soudy obou stupňů a vyjádřili nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před okresním soudem i před soudem odvolacím. Tvrdí, že hodnocení důkazů, k otázce nákladů řízení, se ze strany odvolacího soudu omezilo jen na posouzení jednotlivých ustanovení dohody účastníků o narovnání ze dne 1. 8. 2004. Odvolací soud aplikoval čl. III odst. 5 této dohody, který stanovil, že K. T. a V. B. se zavazují, že bez zbytečného odkladu, po podpisu této dohody, vezmou zpět žalobu projednávanou Okresním soudem v Trutnově pod sp. zn. 6 C 158/2001. Současně bylo ujednáno, že každá smluvní strana tohoto sporu si sama ponese náklady, které jí v řízení vznikly.

Ústavní soud si v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení. Ten odkázal na své rozhodnutí a doplnil, že dohoda mezi účastníky byla platně uzavřena, což stěžovatelé nezpochybňují. Jednalo se o závazek občanskoprávní, týkající se věci samé, proto odvolací soud vyšel, při rozhodování o náhradě nákladů prvostupňového řízení, právě z této dohody, která řeší i otázku nákladů řízení. Poukázal na zásadu "pacta sunt servanda" s tím, že jednostranně odstoupit od smlouvy je možné pouze za splnění určitých podmínek. Sama dohoda o narovnání účastníků takovou možnost neposkytuje. Ustanovení § 517 ObčZ řešící otázku prodlení dlužníka, jehož znění se stěžovatelé dovolávají, nelze aplikovat, když věřitelem nebyla poskytnuta přiměřená lhůta k plnění a navíc plnit měli stěžovatelé, a nikoliv žalobci. K námitce podjatosti některého ze soudců z důvodu jeho příbuzenského vztahu k žalobcům odvolací soud uvedl, že není dostatečně konkrétní a určitá a neobsahuje podstatné náležitosti k tomu, aby se jí soud mohl zabývat.

Z usnesení Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 9. 2004, čj. 6 C 158/2004 - 172, Ústavní soud zjistil, že řízení o žalobě Ing. V. B. a RNDr. K. T. na zaplacení částky 244 998,-- Kč a vydání podílu na nemovitostech bylo zastaveno. Žalobcům byla uložena povinnost zaplatit, společně a nerozdílně, žalované Ing. M. N. náklady řízení ve výši 29 974,50 Kč a žalovaným Ing. E. C. a Ing. J. T. náklady řízení ve výši 32 475,-- Kč. Podle odůvodnění usnesení se každý ze žalobců, proti každému ze žalovaných, domáhal žalobou vydání ideálního podílu v usnesení blíže specifikovaných nemovitostí. Dne 11. 8. 2003 uzavřeli dohodu o narovnání, ve které se žalobci mj. zavázali vzít bez zbytečného odkladu žalobu zpět. Ke zpětvzetí žaloby však nedošlo, žalobci naopak uplatnili další požadavky, zpochybnili platnost dohody o vydání nemovitostí z r. 1991, která byla podkladem pro jejich současné nároky, a tím i platnost dohody o narovnání. Teprve při jednání dne 21. 9. 2004 vzali žalobci žalobu zpět a soud řízení zastavil. O nákladech řízení rozhodl podle § 146 odst. 2 věty první OSŘ, podle něhož jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. V daném případě zavinili, z procesního hlediska, zastavení řízení žalobci. I když mezi účastníky byla uzavřena dohoda o narovnání, tato dohoda nebyla žalobci respektována. Žalobci téměř rok po uzavření dohody trvali na projednání žaloby, změnili žalobní petit a teprve při posledním jednání vzali žalobu zpět.

Z označeného usnesení odvolacího soudu bylo zjištěno, že usnesení okresního soudu bylo změněno v odvoláním napadených výrocích pod body II a III, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem, stejně jako v řízení odvolacím. Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že žalobci v odvolání, které směřovalo proti výrokům o nákladech řízení, zdůraznili, že podle dohody o narovnání by si každý z účastníků měl platit sám náklady, které mu během řízení vznikly. Odvolací soud konstatoval, že z protokolu o jednání ze dne 21. 9. 2004 vyplývá, že žalobci jsou připraveni dohodu o narovnání dodržet, považují ji za platnou, další nároky vůči stěžovatelům vznášet nehodlají, a proto berou žalobu zpět. Ke zpětvzetí žaloby a následnému zastavení řízení okresním soudem došlo tedy především na základě a z důvodu uzavření dohody účastníků o narovnání. Podle této dohody, která upravuje sporná práva a povinnosti smluvních stran ohledně restituce nemovitého majetku, se žalovaní zavázali uspokojit nejen požadované finanční nároky žalobců, ale uzavřeli i dohodu, podle které každá ze smluvních stran tohoto sporu si sama ponese náklady, které jí v tomto řízení vznikly. Písemnou dohodu o narovnání krajský soud vyložil tak, že účastníci se vzájemně vzdávají práva na náhradu nákladů řízení v této věci. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatelů, že od dohody jednostranně odstoupili, neboť tato dohoda takovou možnost účastníkům nedává a její platnost nebyla jinak zpochybněna.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí porušení celé řady základních práv. V odůvodnění ústavní stížnosti však poukázali pouze na porušení práva na spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení. Porušení ostatních práv, např. práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny, nijak blíže neodůvodnili. Napadli pouze postup odvolacího soudu, spočívající v tom, že při rozhodování o nákladech řízení vycházel z obsahu dohody o narovnání, která nebyla provedena jako důkaz ani před soudem prvního ani druhého stupně. V tom spatřují porušení svého práva na spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení.

Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před soudy obou stupňů. Před okresním soudem byly provedeny jen některé důkazy, neboť při druhém jednání byla žaloba vzata zpět. Proto již další důkazy neprováděl, řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud, v souladu s ustanovením § 214 odst. 2 písm. e) OSŘ nenařídil ve věci jednání. Při svém rozhodování vyšel z uvedené dohody o narovnání, která byla, jako důkaz, založena ve spise, i když před okresním soudem jako důkaz přečtena nebyla. Pokud žaloba byla vzata zpět a řízení zastaveno proto, že účastníci si upravili svoje vztahy v dohodě o narovnání, včetně náhrady nákladů řízení, nezbylo odvolacímu soudu než respektovat zmíněné ujednání stran a rozhodnout o nákladech řízení v souladu s jejich dohodou. Pokud se jedná o výhrady stěžovatelů, týkající se platnosti jejich odstoupení od dohody o narovnání a jimi tvrzené podjatosti soudců odvolacího soudu, Ústavní soud se zcela ztotožnil se závěry odvolacího soudu, uvedenými v odůvodnění jeho usnesení.
V řízení před odvolacím soudem tedy nedošlo k žádnému porušení procesních práv, které by mělo za následek porušení některého ze základních práv a svobod, jak stěžovatelé tvrdí v ústavní stížnosti. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatelů odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-64/05-05)