# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 632/19

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 632/19
- ECLI: ECLI:CZ:US:2019:1.US.632.19.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 12. 3. 2019
- Datum zveřejnění: 3. 4. 2019
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní interpretační exces
- Klíčová slova: kupní smlouva, interpretace
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 40/1964 Sb., § 516 odst.2; 89/2012 Sb., § 1902

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 19. 2. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 28. 3. 2017 sp. zn. 28 C 12/2015 byla vedlejším účastníkům (Zbyšek Kočárek a Lenka Kočárková) uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 117.786 Kč s příslušenstvím, současně rozhodl o nákladech řízení. K podanému odvolání Krajský soud v Ústí nad Labem svým rozsudkem ze dne 9. 4. 2018 sp. zn. 8 Co 323/2017 změnil shora citovaný rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl. Současně rozhodl o nákladech soudního řízení. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl, neboť jej považoval za nepřípustné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že z kupní smlouvy ze dne 27. 1. 2014 nelze nijak dovodit privativní novaci, když účastníci této smlouvy nejsou totožní s kupní smlouvou ze dne 31. 12. 2013. Na straně kupujících je uveden pouze Zbyšek Kočárek a tato smlouva neobsahuje ujednání, kde by bylo uvedeno, že dochází k nahrazení původní kupní smlouvy ze dne 31. 12. 2012. Podle náhledu stěžovatele měla být věc právně posouzena podle § 516 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. Odmítnutím dovolání došlo podle stěžovatele k zásahu do jeho základních práv, garantovaných mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

III.

Ústavní soud konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná, neboť stěžovatel toliko polemizuje s výkladem podústavního práva.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-632/19-1)