# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 609/08

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 609/08
- ECLI: ECLI:CZ:US:2009:1.US.609.08.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 23. 6. 2009
- Datum zveřejnění: 13. 7. 2009
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
- Klíčová slova: trestný čin, protokol, trestní řízení/neodkladný/neopakovatelný úkon, úplatek
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 140/1961 Sb., § 158, § 160; 141/1961 Sb., § 160 odst.4, § 2 odst.6; 209/1992 Sb., čl. 6 odst.3 písm.d

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 3. 2008, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 3 T 29/2005 (dále jen "rozsudek okresního soudu"), kterým byl shledán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) a trestným činem přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovně napadl rozsudek Krajského soudu Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 4 To 42/2007 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku okresního soudu.

Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že jako celník na hraničním přechodu bral úplatky, aby celní odbavení řidiče provedl bez komplikací a časového zdržení.

Stěžovatel namítá, že v řízení byly čteny protokoly o svědeckých výpovědích zahraničních řidičů, jejichž výslech byl učiněn jako neodkladný úkon v smyslu § 160 odst. 4 trestního řádu, t. j. mimo hlavní líčení a tudíž bez možnosti obviněných a jejich obhájců klást jim otázky. Připouští sice, že trestní řád takový postup obecně umožňuje, avšak poukazuje na skutečnost, že k těmto řidičům byla zjištěna celá řada pochybností. Nebylo mu umožněno, aby jim položil důležité otázky na hlavním líčení, které by se týkaly zejména podrobností celního odbavování v konkrétním místě, podrobností jeho údajného podplácení, toho, zda jej vůbec tito řidiči ztotožnili jako celníka, zda byli či nebyli poučeni o účinné lítosti, zda nedostali slib beztrestnosti a zda nejde o naprostou záměnu osob a o nepravdivá tvrzení týkající se jejich popisu souzených skutků. Odmítnutý důkazní návrh měl zásadní význam a je nepochybné, že zcela zkreslil výsledný skutkový obraz a poškodil jej.

Stěžovatel je přesvědčen, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1, odst. 4, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

II.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě předesílá, že nyní projednávaná ústavní stížnost, respektive v ní uplatněné námitky, jsou částečně shodné, jako námitky již řešené Ústavním soudem v rámci ústavních stížností dalších osob odsouzených v daném trestním řízení (sp. zn. IV. ÚS 562/08, II. ÚS 561/08, IV. ÚS 392/08, II. ÚS 472/08), které byly již dříve odmítnuty jako zjevně neopodstatněné. V důsledku toho jsou obdobné i důvody, pro které nelze uplatněným námitkám přisvědčit.

Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho trestněprávního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Se stěžovatel uplatněnou argumentací se obecné soudy řádně vypořádaly, konkrétně pokud jde o způsob provedení výslechu řidičů zahraničních kamionů jako neopakovatelného úkonu lze plně odkázat zejména na str. 11 a násl. rozsudku krajského soudu. Ústavní soud necítí potřebu jakkoliv opakovat nebo rozvíjet důvody, pro které obecné soudy odmítly akceptovat vývody obhajoby, neboť je má za správné.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-609/08-1)