# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 532/19

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 532/19
- ECLI: ECLI:CZ:US:2019:1.US.532.19.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 26. 3. 2019
- Datum zveřejnění: 11. 4. 2019
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní interpretační exces
- Klíčová slova: škoda/náhrada, dokazování, interpretace
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 40/1964 Sb., § 50 odst.2, § 415

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem (ve znění opravného usnesení č. j. 36 Cm 99/2003-631 ze dne 1. 4. 2016) Krajský soud v Brně rozhodl o žalobě obchodní společnosti Heineken Česká republika, a.s., domáhající se na stěžovatelce zaplacení částky 3 850 000 Kč z titulu náhrady škody způsobené na kvasných a ležákových tancích pro skladování a výrobu piva tak, že stěžovatelce uložil zaplatit žalobkyni částku 1 925 000 Kč se 7,5% úrokem z prodlení od 1. 1. 2002 do zaplacení, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným rozsudkem zastavil řízení o odvolání žalobkyně, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku jen tak, že zamítl žalobu ohledně 7,5% úroku z prodlení z částky 1 925 000 Kč za dobu od 1. 1. 2002 do 12. 5. 2013 a dále ohledně 4,5% úroku z prodlení od 13. 5. 2003 do zaplacení, jinak jej jako věcně správný potvrdil a rozhodl o nákladech řízení i nákladech státu. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením jako nepřípustné odmítl.

Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že soudy při svém rozhodování nevzaly v potaz pro ni příznivou judikaturu, ačkoli na ni byly výslovně upozorněny. Dle stěžovatelky soudy, zejména Nejvyšší soud, řádně nevypořádaly otázky mezinárodního prvku a případné aplikace cizího (německého) práva, odpovědnost provozovatele výstavby vůči třetím osobám za situace, kdy pro něj konkrétní činnosti provedl další subjekt, obezřetností jednání poškozené, stupněm bedlivosti, který bylo možno rozumně požadovat po stěžovatelce, jakož ani otázku určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozené a stěžovatelkou. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále rozvedla.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud neshledal, že by se soudy dopustily jakéhokoli, natož extrémního excesu, a zasáhly tak do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Nejvyšší soud reagoval na námitky stěžovatelky stran dle jejího názoru pro ni příznivé judikatury, avšak neakceptoval ji. V té souvislosti vždy vyložil, že judikáty, na něž stěžovatelka v dovolání poukázala, nemohou obstát pro značnou odlišnost po skutkové stránce, přičemž případ stěžovatelky naopak vykazuje výrazná specifika oproti případům řešeným stěžovatelkou uváděnými rozhodnutími dovolacího soudu.

K výhradám stěžovatelky ohledně nutnosti aplikace německého práva Ústavní soud nemůže přihlédnout, neboť je uplatnila až v průběhu odvolacího řízení, a to ještě tak, že dle jejího přesvědčení nebyly součástí předmětné smlouvy v době jejího uzavírání obecné obchodní podmínky společnosti ZIEMANN, v jejichž článku XIII. je stanoveno, že rozhodným právem je německé právo. Stěžovatelka tedy naopak zaujala k přítomnosti cizího prvku negativní postoj. Teprve v dovolání rozvedla, proč měl odvolací soud použít ta která konkrétní ustanovení německého občanského zákoníku. Stěžovatelka tedy nevyužila procesní prostor, který se jí v průběhu řízení před soudy naskytl (a to již v řízení před nalézacím soudem), pročež je nyní tato námitka v řízení o ústavní stížnosti nepřípustná. Vypořádání se s ní Nejvyšším soudem rovněž nelze pokládat za ústavně nekonformní, neboť na této otázce rozsudek vrchního soudu nespočívá, a proto se ani nemohla stát předpokladem přípustnosti dovolání.

Ve zbytku jsou námitky stěžovatelky víceméně skutkového charakteru, jejichž vlastní posouzení Ústavnímu soudu nepřísluší, včetně jejich věcné správnosti. Podstatné z hlediska namítaného porušení základních práv je pouze to, zda se s nimi soudy dostatečně vypořádaly, aniž přitom vybočily z kautel spravedlivého procesu. Krajský soud se věcí patřičně zabýval, za tím účelem provedl obsáhlé dokazování, včetně důkazu znaleckým posudkem, na jehož základě vybudoval přijatelné právní závěry. Odvolací soud reagoval na argumentaci stěžovatelky a vyložil, proč jí nelze přisvědčit (str. 12 - 14 napadeného rozsudku vrchního soudu). Též Nejvyšší soud, jak již plyne z výše uvedeného, srozumitelně uvedl, proč argumentace stěžovatelky nemůže založit přípustnost dovolání. Ústavní soud tedy v napadených rozhodnutích na rozdíl od stěžovatelky žádné vady, které by si žádaly jejich zrušení, nespatřuje.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-532/19-1)