# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 506/2000

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 506/2000
- ECLI: ECLI:CZ:US:2000:1.US.506.2000
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 6. 9. 2000
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
- Klíčová slova: spoluvlastnictví/podíl, procesní postup
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11; 40/1964 Sb., § 142; 99/1963 Sb., § 226

## Výrok

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatelka podala návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 18. 8. 2000, který byl předán k poštovní přepravě dne 21. 8. 2000 a došel Ústavnímu soudu dne 22. 8. 2000. Svou ústavní stížností napadá výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto její dovolání do rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2000, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 9. 1999. Posledně uvedeným rozsudkem bylo vyhověno žalobkyni J. Ž. (podílové spoluvlastnici třemi čtvrtinami) ve věci zrušení podílového spoluvlastnictví k domu čp. 11 se stavební parcelou č. 55, zahradou č. 29, loukou č. 30 a ostatními plochami č. 473/2 v obci V., katastrální území B., a přikázání všech uvedených nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobkyně s povinností vyplatit žalované - stěžovatelce (podílové spoluvlastnici jednou čtvrtinou) - na vyrovnání vzájemných nároků částku Kč 250 000,-- do šedesáti dnů ode dne nabytí právní moci rozsudku.

Stěžovatelka namítá, že obecné soudy vyšly ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedených důkazech a došly ve věci k nesprávnému právnímu posouzení. Má za to, že reálným rozdělením nemovitostí by jí bylo umožněno užívat dům alespoň částečně.

Dovozuje z toho, že rozsudky soudů prvního i druhého stupně, jakož i usnesením Nejvyššího soudu ČR, bylo porušeno její základní právo na spravedlivé projednání její záležitosti nestranným a nezávislým soudem, zaručené článkem 36 Listiny základních práv a svobod a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod.

Z předložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2000, který nabyl právní moci, byl doručen právnímu zástupci stěžovatelky dne 6. 4. 2000 a usnesení Nejvyššího soudu ČR mu bylo doručeno dne 27. 7. 2000.

Podle § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě šedesáti dnů. Tato lhůta začíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1). Takovýmto rozhodnutím v tomto případě je, když dovolání Nejvyšší soud ČR shledal nepřípustným, ústavní stížností napadený pravomocný rozsudek Krajského soudu v Praze, jenž byl doručen právnímu zástupci stěžovatelky dne 6. 4. 2000. Ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu však Ústavnímu soudu ve shora uvedené zákonné lhůtě nedošla. Proto nezbylo než předmětnou stížnost pokládat za opožděnou.

Soudce zpravodaj musel proto návrh ústavní stížnosti stěžovatelky mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako opožděnou odmítnout.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-506/2000-2000)