# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 493/2000

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 493/2000
- ECLI: ECLI:CZ:US:2001:1.US.493.2000
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 6. 11. 2001
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků; základní práva a svobody/ochrana osobních údajů
- Klíčová slova: poplatek/správní
- Dotčené předpisy: 111/1994 Sb., § 21 odst.3, § 21 odst.4, § 21 odst.5; 2/1993 Sb., čl. 11 odst.5; 337/1992 Sb., § 2 odst.1, § 2 odst.2; 368/1992 Sb., čl.

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti namítala, že postupem shora uvedených orgánů státní správy došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod.

Stěžovatelka uvedla, že podniká v oboru taxislužba ve smyslu ust. § 21 odst. 4 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, v platném znění. Ve své ústavní stížnosti konstatovala, že oznámila Magistrátu hlavního města Prahy mj. údaje o zaměstnancích - řidičích. Namítala, že tento správní orgán jí byl povinen podle odst. 5 citovaného zákona na základě jejího oznámení vydat pro každého řidiče průkaz způsobilosti. Ve smyslu ust. § 21 odst. 3 cit. zákona je dle názoru stěžovatelky průkaz způsobilosti technickou a nikoli právní podmínkou provozování taxislužby.

Stěžovatelka vyslovila nesouhlas s postupem správního orgánu, který požadoval za vyhotovení shora uvedených průkazů správní poplatek. Proto stěžovatelka požádala správní orgán o vrácení daňového přeplatku v částce 6 200 Kč, který vznikl zaplacením výše uvedeného správního poplatku, ke kterému nebyla ze zákona povinna.

Magistrát hlavního města Prahy následně vydal stěžovatelkou napadené rozhodnutí, ve kterém nebylo žádosti stěžovatelky vyhověno. K odvolání stěžovatelky Ministerstvo dopravy a spojů pak vydalo rozhodnutí, kterým rozhodnutí správního orgánu prvního stupně změnilo tak, že se žádosti stěžovatelky o vrácení správního poplatku vyhovuje.

Stěžovatelka uvedla, že vzhledem k tomu, že rozhodnutím ministerstva bylo vyhověno jejímu odvolání i žádosti na vrácení správního poplatku, a tedy bylo závazně stanoveno, že zaplacený poplatek bude vrácen i s úroky, není stěžovatelka dotčena výroky rozhodnutí na svých právech, a tedy se nemůže domáhat zrušení rozhodnutí cestou řízení v rámci správního soudnictví. Přesto však tvrdila, že postupem orgánů státní správy došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně namítala porušení čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to zejména tím, že ministerstvo, dle mínění stěžovatelky, ve svém rozhodnutí v širším kontextu akcentovalo prvek nezkrácení daňových příjmů na úkor objektivity a ústavnosti svého rozhodování.

V závěru své stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud ve svém nálezu zrušil rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ve znění rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů, zakázal magistrátu vyměřovat a vybírat od stěžovatelky a ostatních provozovatelů taxislužby správní poplatky za vystavení průkazů způsobilosti řidičů taxislužby, zakázal ministerstvu organizovat a řídit vyměřování a vybírání těchto správních poplatků.

Ústavní soud po posouzení návrhu stěžovatelky dospěl k závěru, že se v dané věci zjevně jedná o návrh z části evidentně nepřípustný a ve zbývající části o návrh, k jehož projednání - rovněž zjevně - není Ústavní soud příslušný.

K návrhu stěžovatelky ohledně zrušení napadených rozhodnutí orgánů státní správy Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou podotýká, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví. Tím méně pak může být Ústavní soud náhradní institucí v případech, v nichž procesní předpisy nepřipouštějí možnost využít opravného prostředku v rámci správního soudnictví (resp. kdy není šance takovému případnému opravnému prostředku vyhovět), a to ani nehledě na okolnost, že odvolací správní orgán v daném případě návrhu stěžovatelky zcela vyhověl. Stěžovatelka se o takový opravný prostředek ostatně ani nepokusila, a proto je ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, její návrh nepřípustný. Navíc zjevně nedošlo k nijakému porušení ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatelky.

V případě návrhu stěžovatelky ohledně vydání shora citovaných zákazů pro orgány státní správy Ústavní soud věc uzavřel tak, že se jedná o návrhy, k jejichž projednání není Ústavní soud příslušný.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-493/2000-2000)