# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 472/02

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 472/02
- ECLI: ECLI:CZ:US:2003:1.US.472.02
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 19. 5. 2003
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: základní práva a svobody/svoboda projevu a právo na informace/svoboda projevu; základní práva a svobody/svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby; základní práva a svobody/ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména
- Dotčené předpisy: 40/1964 Sb., § 11

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 10. 2001, čj. 37 C 52/2001 - 20, uložil žalovanému R. ČR, a. s. (v řízení před Ústavním soudem stěžovatel), uveřejnit na straně 4 R. - CS, Společenského týdeníku, omluvu ministru K. B., ve znění uvedeném ve výroku. Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 23. 4. 2002, čj. 1 Co 28/2002 - 41, částečně změnil uvedený rozsudek Městského soudu v Praze ve formulaci textu omluvy a ve zbývající části jej potvrdil.

Stěžovatel napadl uvedené rozsudky obecných soudů ústavní stížností s odůvodněním, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v článku 15, odst. 2 (svoboda umělecké tvorby) a článku 17 (svoboda projevu) Listiny základních práv a svobod. Navrhl zrušení napadených rozsudků soudů obou stupňů. Současně s ústavní stížností podal stěžovatel proti rozsudku odvolacího soudu i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR.

Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda je ústavní stížnost proti označenému rozhodnutí odvolacího soudu přípustná. Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti, podle ustanovení § 75 odst. 1 zákon o Ústavním soudu, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost se totiž pojímá jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto se snaží své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci minimalizovat. Je oprávněn jejich rozhodnutí přezkoumávat pouze tehdy, byly-li před podáním ústavní stížnosti vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, které jsou v procesní dispozici stěžovatele. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci.

Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel podal proti napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. O podaném dovolání Nejvyšší soud ČR doposud nerozhodl, jak vyplývá z jeho sdělení ze dne 19. 5. 2003.

Ze Sdělení Ústavního soudu, publikovaného pod č. 32/2003 Sb., vyplývá, že v případě podání mimořádného opravného prostředku (dovolání) a souběžně podané ústavní stížnosti bude se na tuto hledět jako na nepřípustnou, a to až do rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Běh zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti, ve smyslu ustanovení § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, počne běžet teprve dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, a to bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí. To znamená, že v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání je rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, až rozhodnutí o dovolání, bez ohledu na způsob jeho vyřízení.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh není přípustný. Projednávaná ústavní stížnost směřuje jen proti rozhodnutí odvolacího soudu, které v tomto případě není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, je v projednávané věci dovolání podané k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm. Pokud by Ústavní soud v této fázi ústavní stížnost věcně projednal a rozhodl, znamenalo by to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání, tedy rozhodnutí o posledním opravném prostředku, by zůstalo nedotčeno rozhodnutím Ústavního soudu, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.

S ohledem na tyto závěry se jedná o návrh nepřípustný, který soudce zpravodaj usnesením, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-472/02-02)