# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 4320/18

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 4320/18
- ECLI: ECLI:CZ:US:2019:1.US.4320.18.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 12. 2. 2019
- Datum zveřejnění: 12. 3. 2019
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
- Klíčová slova: nájem, nemovitost, odůvodnění
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 40/1964 Sb., § 667 odst.1, § 574 odst.2; 89/2012 Sb., § 3074 odst.1; 99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 157 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

II
Okresní soud Praha-východ rozsudkem č. j. 11 C 263/2009-617 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (dále jen "stěžovatelka", bývalá nájemkyně v žalobě označených pozemků a zemědělských staveb, (dále jen "nemovitosti") proti žalovanému Družstvu Libagro (dále jen "žalovaný") domáhala, aby jí žalovaný (pronajímatel nemovitostí) zaplatil částku 13 243 955,76 Kč s příslušenstvím z titulu protihodnoty toho, o co se v důsledku odsouhlasení změny (stavebních úprav) nemovitosti, které provedla stěžovatelka za trvání nájemního poměru, zvýšila hodnota pronajatých věcí ve smyslu § 667 odst. 1 věty čtvrté o. z. (ve znění ke dni 30. 4. 2006).

Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 21 Co 745/2016-710 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil. Soud - shodně se soudem prvního stupně - především dovodil, že stěžovatelce nesvědčí právo na protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota předmětných nemovitostí proto, že účastníci se dohodli odchylně od (dispozitivních) ustanovení § 667 odst. 1 o. z. Ve smlouvě o nájmu nemovitostí ze dne 12. 4. 2002 (dále jen "Smlouva") se totiž písemně dohodli tak, že stěžovatelka "uvede nemovitosti do stavu, který je nezbytný pro účely jejího podnikání, a to na své náklady, a je oprávněna je uplatnit ve vlastních odpisech kmenového investičního majetku" (dále jen "Ujednání"). Obsah Ujednání vyložil (stejně jako soud prvního stupně) s přihlédnutím k ostatním provedeným důkazům tak, že stěžovatelka se dobrovolně zavázala k úhradě nákladů spojených se stavebními úpravami z vlastních prostředků a smluvní strany současně vyloučily možnost, aby se po ukončení nájemního vztahu domáhala protihodnoty toho, o co se zvýšila hodnota předmětné nemovitosti, která by jí jinak náležela podle § 667 odst. 1 věty čtvrté o. z.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky podle § 237 o. s. ř. a § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl. Dovolací soud v prvé řadě poukázal na to, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) stěžovatelka v dovolání uplatnila rovněž nezpůsobilý dovolací důvod, jehož prostřednictvím se pokusila zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu. V případě, kdy soud zjišťuje obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde totiž o skutkové zjištění. Pokud stěžovatelka zpochybnila správnost právního názoru, že jí nesvědčí právo na úhradu protihodnoty toho, o co se v důsledku změny zvýšila hodnota předmětných nemovitostí, poukazem na to, co bylo obsahem vůle účastníků projevené v Ujednání a v dalších ujednáních Smlouvy, napadla správnost skutkového (nikoli právního) závěru odvolacího soudu.

Nejvyšší soud dále, a to z pohledu dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, posuzoval práva a povinnosti účastníků vyplývající z nájemního poměru k nemovitostem podle dosavadních právních předpisů (§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem o. z.). Připomněl, že již v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1222/2007 dovodil, že ustanovení § 667 odst. 1 věty čtvrté o. z. o právu nájemce požadovat po ukončení nájmu protihodnotu toho, o co se zvýšila hodnota pronajaté věci, je ustanovením dispozitivního charakteru. Odobně jako odvolací soud uvedl, že takové jiné ujednání pak nelze kvalifikovat jako neplatnou dohodu o vzdání se budoucích práv podle § 574 odst. 2 o. z. Dovolací soud poukázal také na to, že sloužila-li změna pronajatých nemovitostí potřebám stěžovatelky a mohla-li ji provést jen s pronajímatelovým souhlasem, není rozumný důvod bránit tomu, aby se účastníci nájemního vztahu dohodli na změně pronajatých nemovitostí za oboustranně přijatelných podmínek (byť odlišných od podmínek předvídaných v § 667 odst. 1 o. z.). Dodal, že pokud měla podle Ujednání stěžovatelka provést práce na nemovitostech na vlastní náklady, nemohla pak mít rozumný důvod předpokládat, že by jí požadovaná částka byla v budoucnu - za podmínek upravených v ustanovení § 667 odst. 1 o. z. - žalovaným uhrazena. Nejvyšší soud proto uzavřel, že odvolací soud nastolenou právní otázku vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, od níž není důvod se odchýlit.

III
V ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve zdůraznila, že napadené rozhodnutí, resp. jeho odůvodnění působí nesrozumitelně, nepřesvědčivě a je nepřezkoumatelné; dovolací soud řešil něco jiného než dovolací námitky, s nimiž se pak vypořádal pouze formálním odkazem na principy logiky a nenaplnil legitimní očekávání stěžovatelky, které podle ní vyplývá z § 667 o. z. Následně poukázala na nesprávnost závěru Nejvyššího soudu týkajícího se označení dovolacích námitek za řešení skutkových otázek a nikoli za právní posouzení, odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a domnívá se, že se jedná o způsobilý dovolací důvod.

IV
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, posoudil obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí.

Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. Závěry civilních soudů a Nejvyššího soudu zvláště nelze považovat za mechanické, nesrozumitelné a nepřesvědčivé, neboť zřetelně uvedly důvody pro přijetí předmětných rozhodnutí. Argumentaci dovolacího soudu Ústavní soud shledává logickou, jasnou a i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.

Pouhá polemika stěžovatelky se závěry soudů při aplikaci podústavního práva nemůže sama o sobě znamenat porušení jejích základních práv. Nejvyšší soud dostatečně vysvětlil důvody svého postupu, poukázal na vlastní bohatou, standardní a známou judikaturu (nejnověji srov. usnesení sp. zn. 26 Cdo 1536/2017), z níž vyplývají jasné závěry pro řešení předmětných ujednání. Konečně z formulace zahrnující takové projevy vůle, že stěžovatelka "uvede nemovitosti do stavu, který je nezbytný pro účely jejího podnikání, a to na své náklady, a je oprávněna je uplatnit ve vlastních odpisech kmenového investičního majetku" vyplývají zjevné konkretizující skutečnosti, jež osvědčují účelové využití dispozitivního rámce § 667 odst. 1 o. z. a jeho důsledky pro vztah mezi stěžovatelkou a žalovaným.

Ústavní soud neshledal důvod pro svůj zásah ani z důvodu stěžovatelkou tvrzeného označení dovolacích námitek za právní posouzení a nikoli za řešení skutkových otázek. Ostatně ze samotného stěžovatelkou připomínaného nálezu sp. zn. III. ÚS 3127/17 vyplývá, že při zjišťování obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu (dohodnutých) projevů vůle, se jedná o skutkové zjištění, což jejímu názoru nepřisvědčuje.

Argumentace stěžovatelky obsahově a věcně jakoby nebrala v potaz důvody, jež vedly civilní soudy k jejich rozhodnutí. Ústavní soud ostatně usuzuje, že stěžovatelka se mu snaží vnutit roli další soudní instance, která bude reflektovat její opakované a do určité míry spekulativní výtky, kterým soudní orgány věnovaly dostatečnou pozornost. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovatelce opětovně připomínal podstatnou argumentaci civilních soudů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - nemá důvod korigovat a jež má dostatečnou oporu v judikatuře.

Ústavní soud současně připomíná svou další ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, ucelená a přiléhavá argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura, kterou by bylo nadbytečné opakovat, je naprosto zřetelná a jasná.

Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-4320/18-1)