# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 428/22 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: I.ÚS 428/22 - ECLI: ECLI:CZ:US:2022:1.US.428.22.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 16. 6. 2022 - Datum zveřejnění: 22. 7. 2022 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup; právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění; procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní - Klíčová slova: odškodnění, újma, satisfakce/zadostiučinění, promlčení, dobré mravy, dovolání/přípustnost, dovolání/náležitosti, opravný prostředek - mimořádný, odůvodnění - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3; 82/1998 Sb., § 13, § 31a, § 32 odst.3; 99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 241a odst.2, § 237 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 3 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu soudů, které zamítly její žalobu na náhradu nemajetkové újmy. Použily přitom zákony a jejich právní výklad takovým způsobem, který vedl ke zřejmé nespravedlnosti. Podle názoru stěžovatelky uplatnil Nejvyšší soud při odmítnutí jejího dovolání svévoli, když se nezaobíral právním názorem stěžovatelky ve věci běhu promlčecích lhůt a počátku promlčení jejího nároku. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala po České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastník") přiměřeného zadostiučinění ve výši 450 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, jež jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Ro 390/2007 a následně pod sp. zn. 26 Cm 50/2009 a na ně navazujícího exekučního řízení vedeného u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 7 Nc 5139/2007. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky (výrok I) a rozhodl, že se vedlejšímu účastníkovi náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I), uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč (výrok II) a potvrdil usnesení obvodního soudu (výrok III). Nejvyšší soud následně zastavil řízení o dovolání stěžovatelky proti rozsudku obvodního soudu (výrok I), dovolání stěžovatelky proti rozsudku městského soudu odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III). Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podstatnou se v posuzované věci jeví především skutečnost, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné právní zastoupení. Je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti. Ústavní soud v dané věci ověřil, že Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání vysvětlil, že není dána jeho funkční příslušnost k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně a proto bylo dovolací řízení v této části zastaveno. Nejvyšší soud dále náležitě odůvodnil, že námitky stěžovatelky nemohou přípustnost dovolání založit, neboť se týkají otázek, při jejichž řešení se městský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ve vztahu k otázce nesprávně stanoveného počátku promlčecí doby Nejvyšší soud s odkazem na svoji judikaturu uvedl, že promlčecí lhůta počala běžet nejpozději dnem právní moci konečného (posledního) rozhodnutí v řízení. Ve vztahu k otázce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy Nejvyšší soud s odkazem na svoji judikaturu dovodil, že uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby zavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka nesplnila své povinnosti, v důsledku čehož bylo její dovolání správně odmítnuto jako neprojednatelné. Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud jde o rozhodnutí obvodního a městského soudu, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný, odmítl. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-428/22-1)