# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 4082/12

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 4082/12
- ECLI: ECLI:CZ:US:2012:1.US.4082.12.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 30. 10. 2012
- Datum zveřejnění: 13. 11. 2012
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: škoda/odpovědnost za škodu, stát, spoluvlastnictví/bezpodílové spoluvlastnictví manželů, narovnání, dohoda
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 309; 82/1998 Sb.

## Výrok

Návrh se odmítá.

## Odůvodnění

Formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a tvrdil, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel nejprve popsal průběh celého sporu a v ústavní stížnosti předestřel Ústavnímu soudu námitky, předložené předtím již shodně v řízení před obecnými soudy. Na podporu svého tvrzení o dotčení ústavně zaručených práv stěžovatel (stručně shrnuto) uvedl, že v důsledku dohody o narovnání sepsané probační úřednicí (§ 307 a § 309 trestního řádu), do níž byla vtělena dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, mu vznikla škoda způsobená nesprávným úředním postupem probační úřednice. Bezpodílové spoluvlastnictví manželů totiž bylo následně k podané žalobě bývalé manželky v rozsahu týkajícím se přesně označené nemovitosti vypořádáno prostřednictvím soudu, který konstatoval, že text dohody o narovnání, resp. dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů se na nemovitost jakkoli nevztahuje. Z uvedeného stěžovatel dovozuje, že mu (postupem probační úřednice) vznikla škoda, za níž nese ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odpovědnost stát.

Stěžovatel v této souvislosti především namítal, že pokud se oprávněně jako občan předstupující před orgán veřejné moci spoléhal na to, že v rámci trestněprávní dohody o narovnání bude vypořádáno bezpodílové spoluvlastnictví v celém jeho tehdejším rozsahu, neměl by být v této své důvěře následně zklamán tím, že se dohoda nevztahuje na nemovitost, jak se domníval.

Pro tyto výhrady se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí. Z těchto důvodů není ani povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny.

Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že obecné soudy se s argumenty stěžovatele náležitě přezkoumatelným způsobem vypořádaly, pročež postačí na obsah odůvodnění rozhodnutí obecných soudů jako na ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) odkázat. Především Nejvyšší soud, vycházeje z posouzení kontextuálního, velmi přesně a přiléhavě vyložil, jakou roli sehrávala v dané záležitosti probační úřednice a proč se dohoda o narovnání, resp. do ní vtělená dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů týkala toliko věcí movitých, a tudíž že postupem probační úřednice stěžovateli škoda nevznikla.

O aplikaci jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat, se v daném případě evidentně nejedná [srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další (dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz)].

Vycházeje z uvedeného, Ústavní soud stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-4082/12-1)
