# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 408/03

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 408/03
- ECLI: ECLI:CZ:US:2003:1.US.408.03
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 23. 9. 2003
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků; zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
- Klíčová slova: poučení, poplatek/soudní
- Dotčené předpisy: 150/2002 Sb., § 106 odst.2; 99/1963 Sb., § 204

## Výrok

Ústavní stížnost a návrh na zrušení poslední věty ustanovení § 106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb. se o d m í t a j í .

## Odůvodnění

V záhlaví citovaným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 2. 2003, č. j. 15 Ca 562/2002 - 18, bylo zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí ředitele Oblastního ředitelství cizinecké a pohraniční policie Ústí nad Labem ze dne 16. 10. 2002, č. j. SCPP-571/UL-OCP-01-2002 z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Jak krajský soud uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, stěžovatel sice při podání žaloby poplatkovou povinnost nesplnil, nicméně požádal soud o osvobození od soudních poplatků. V záhlaví napadeným usnesením téhož soudu ze dne 13. 1. 2003, č. j. 15 Ca 562/2002 - 12, byla tato žádost zamítnuta, neboť soud dospěl k závěru, že žaloba proti napadenému rozhodnutí ředitele Oblastního ředitelství cizinecké a pohraniční policie Ústí nad Labem zjevně nemůže být úspěšná.

Výše citovaným usnesením Nejvyššího správního soudu byla jako opožděná odmítnuta kasační stížnost stěžovatele, kterou podal proti oběma usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem z důvodu údajné nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky dle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s. ). Jak uvedl Nejvyšší správní soud, důvody, které stěžovatel uvedl pro pozdní podání kasační stížnosti, nemají význam, neboť dle § 106 odst. 2 poslední věty s. ř. s. nelze zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti prominout.

Stěžovatel všechna v záhlaví citovaná usnesení napadl ústavní stížností, v níž tvrdí, že postupem soudů bylo porušeno jeho základní právo plynoucí z čl. 10 Ústavy ČR. Dále má stěžovatel za to, že ustanovení § 106 odst. 2 poslední věta s. ř. s. je v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel dále uvádí, že postup krajského soudu v dané věci byl v rozporu s platnou právní úpravou, když dle jeho názoru byl jako účastník řízení nesprávně poučen o podání opravného prostředku. Vzhledem k uvedeným důvodům stěžovatel navrhuje Ústavnímu soudu, aby v záhlaví citovaná usnesení Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil, a dále zrušil i ustanovení poslední věty § 106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb.

Ústavní soud shledal, že stěžovatel podal ústavní stížnost ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem (§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje ( § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti ve smyslu § 83 Ústavy ČR a do činnosti jiných orgánů veřejné moci může zasáhnout jen v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv a svobod stěžovatele.

Přestože stěžovatel podal opravný prostředek, kasační stížnost, proti rozhodnutím krajského soudu, Ústavní soud posoudil jeho ústavní stížnost jako nepřípustnou, jelikož ze zákona o Ústavním soudu vyplývá, že procesními prostředky k ochraně práva je nutno rozumět nejen prostředky opravné, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných řízeních přivodit. Pokud tedy stěžovatel podal kasační stížnost opožděně, zmeškal tak svým vlastním přičiněním lhůtu k podání takového opravného prostředku, jímž by se mohl domáhat ochrany svých práv. Ústavní soud dodává k tvrzení stěžovatele o údajném zásahu do jeho práv vyplývajících z čl. 10 Ústavy ČR, že tento článek Ústavy byl novelizován a týká se institutu postavení mezinárodních smluv v našem právním řádu. Takové ustanovení nezakotvuje žádné subjektivní právo stěžovatele, a ani sám stěžovatel neuvedl konkrétní ustanovení mezinárodní smlouvy, o němž má za to, že došlo k zásahu do jeho práv v něm zakotvených, a proto se Ústavní soud touto námitkou nezabýval.

K námitce stěžovatele, že krajský soud ve svém usnesení ze dne 13. 1. 2003, č. j. 15 Ca 562/2002 - 12 nesprávně stěžovatele poučil o podání opravného prostředku, Ústavní soud dodává, že obecný soud aplikoval ustanovení § 104 odst. 3 písm. b) s. ř. s., v němž je uvedeno, že kasační stížnost je nepřípustná proti rozhodnutí, jímž se pouze upravuje vedení řízení. A takovým rozhodnutím bezpochyby je i rozhodnutí o žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků.

Navrhoval-li stěžovatel zrušení zákonného ustanovení § 106 odst. 2 poslední věta s. ř. s., Ústavní soud konstatuje, že návrh na zrušení zákonného ustanovení podaný spolu s ústavní stížností (ust. § 74 zákona o Ústavním soudu), sdílí osud ústavní stížnosti, a je-li ta shledána nepřípustnou, musí být odmítnut i návrh na zrušení zákonného ustanovení.

Dále Ústavní soud neshledal důvod pro použití ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, protože stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, návrh jako nepřípustný odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-408/03-03)