# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 395/04 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: I.ÚS 395/04 - ECLI: ECLI:CZ:US:2004:1.US.395.04 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 19. 7. 2004 - Datum zveřejnění: 30. 10. 2007 - Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků; právo na soudní a jinou právní ochranu - Klíčová slova: důkaz, daň - Dotčené předpisy: 337/1992 Sb., § 31, § 41 ## Výrok Ústavní stížnost s e o d m í t á. ## Odůvodnění Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 6. 2004 ve lhůtě stanovené zákonem č 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení, neboť má za to, že Městský soud v Praze pochybil při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí vedlejšího účastníka (žalované Ministerstvo financí ČR), což mělo mít za následek porušení práv stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Výše citovaným usnesením Městského soudu v Praze byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 15. 11. 2002, č. j. 533/125 322/2002, kterým nebylo podle § 55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, povoleno přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 3. 11. 1999, č. j. 5229/150/99, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu v Kutné Hoře ze dne 1. 9. 1999, č. j. 35585/99/038921/0615 o zastavení řízení ve věci dodatečných daňových přiznání za období 1996 - 1998. Proti v záhlaví citovanému usnesení Městského soudu v Praze si stěžovatelka podala kasační stížnost, která byla usnesením Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 24. 3. 2004, č. j. 7 Afs 4/2004 - 62, odmítnuta podle § 46 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 120 s. ř. s. jako opožděně podaná. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že bylo porušeno její základní ústavně chráněné právo obrátit se na nezávislý a nestranný soud ve věci přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, byla-li jako účastník na svých právech zkrácena rozhodnutím takového orgánu. Proto žádá Ústavní soud, aby přezkoumal proběhnuvší řízení před Městským soudem v Praze, zda bylo jako celek spravedlivé a zda v něm byly respektovány principy zakotvené v hlavě páté Listiny včetně čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR. Dále stěžovatelka poukazuje na výše citovaná rozhodnutí Finančního úřadu v Kutné Hoře a Finančního ředitelství v Praze, která považuje za nesprávná. Jelikož se domnívá, že postupem soudu byla zkrácena na svých právech garantovaných čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví citované usnesení Městského soudu v Praze. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem (§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 věta první před středníkem zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR a do činnosti jiných orgánů veřejné moci může zasáhnout jen v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv a svobod stěžovatele. Stěžovatelka ústavní stížností brojí toliko proti výše citovanému usnesení Městského soudu v Praze, přestože proti němu podala kasační stížnost, která ovšem byla z důvodu opožděnosti odmítnuta. Za této situace Ústavní soud posoudil její ústavní stížnost nepřípustnou. Ze zákona o Ústavním soudu totiž vyplývá, že procesními prostředky k ochraně práva je nutno rozumět nejen prostředky opravné, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných řízeních přivodit. Pokud tedy stěžovatelka podala kasační stížnost opožděně, zmeškala tak svým vlastním přičiněním lhůtu k podání takového prostředku, jímž by se mohla domáhat ochrany svých práv. Takové neefektivní vyčerpání opravného prostředku je de facto do důsledku totožné s nepodáním opravného prostředku, který zákon k ochraně práv stěžovatelky poskytuje, a proto Ústavní soud při respektování principu subsidiarity ústavní stížnosti nemohl než takové podání odmítnout. Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu návrh jako nepřípustný odmítl. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. 7. 2004 Eliška Wagnerová soudce zpravodaj --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-395/04-04)