# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 382/06

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 382/06
- ECLI: ECLI:CZ:US:2007:1.US.382.06
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 15. 3. 2007
- Datum zveřejnění: 19. 9. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu
- Klíčová slova: konkurz a vyrovnání, předběžné opatření
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 74, § 102

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatelka navrhla zrušení shora označeného usnesení, kterým Krajský soud v Brně potvrdil usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 15. 9. 2005, čj. 2 C 1054/2005 - 32, kterým byl zamítnut její návrh na vydání předběžného opatření. Navrženým předběžným opatřením mělo být zakázáno žalovaným Mgr. Marianu Pavlovovi, správci konkursní podstaty úpadce Druhá slévárna Blansko, a. s., a obchodní společnosti DSB EURO s. r. o. disponovat v návrhu specifikovanými nemovitostmi. Podle tvrzení stěžovatelky usnesením Krajského soudu v Brně bylo porušeno její základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle stěžovatelky bylo rozhodnutí obecného soudu založeno na nesprávné interpretaci občanského soudního řádu a zákona o konkursu a vyrovnání. Odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 40/04, se kterým má být označené usnesení krajského soudu v rozporu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V posuzované ústavní stížnosti jde zejména o otázku povahy předběžného opatření (§ 102, § 74 a násl. OSŘ), které může soud vydat tehdy, jestliže to vyžaduje povaha věci nebo je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen. Je tedy nepochybné, že nejde o rozhodnutí ve věci samé, ale že se jedná o rozhodnutí zatímní povahy, které bude v průběhu řízení nebo po jeho skončení změněno či zrušeno. V zásadě se nejedná o rozhodnutí podle § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, tedy o rozhodnutí, proti kterému by nebylo možno použít dalších procesních prostředků. Nedošlo totiž k projednání věci samé a ke konečnému rozhodnutí. Proto také rozhodnutí o předběžném opatření zásadně nemůže být pokládáno za rozhodnutí, proti kterému by byla ústavní stížnost přípustná. Posuzovanou ústavní stížností tedy v podstatě brojí stěžovatelka proti rozhodnutí ve věci, ve které řízení před obecnými soudy nebylo dosud pravomocně skončeno (shodně viz usnesení sp. zn. III. ÚS 119/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 12, str. 489).

Je pravdou, že Ústavní soud do rozhodnutí obecného soudu o předběžném opatření zcela výjimečně zasáhne (tak např. stěžovatelkou citovaný nález sp. zn. II. ÚS 40/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 37, str. 133). I v tomto nálezu však Ústavní soud uvedl, že "respektuje, že poskytnutí ochrany prostřednictvím předběžného opatření vydaného v řízení o vyloučení věci, a to proti aktivitě správce konkursní podstaty, bude zásahem výjimečným, nastupujícím tam, kde zřetelně není tato ochrana poskytnuta v řízení konkursním nebo nebyla dostatečná, kde ji z důvodů časových nebo procesních nebylo možné v konkursním řízení dosáhnout, a to i s ohledem na to, že tím bude ovlivněno probíhající konkursní řízení." V uvedené věci důvody pro výjimečný postup Ústavního soudu byly dány, neboť zde šlo o žalobu na vyloučení v žalobě specifikovaných ochranných známek ze soupisu konkursní podstaty úpadce, podané proti správci konkursní podstaty úpadce s odůvodněním, že byly do konkursní podstaty zahrnuty neoprávněně, neboť jejich vlastníkem byla stěžovatelka již od jejich zápisu do rejstříku ochranných známek.

Důvody, opodstatňující zásah Ústavního soudu do negativního rozhodnutí obecného soudu o vydání předběžného opatření, srovnatelné s věcí sp. zn. II. ÚS 40/04, v projednávané věci ovšem nejsou. Zde se jedná o nemovitosti úpadce, ke kterým měla stěžovatelka zástavní právo k zajištění své pohledávky vůči třetí osobě. Podstata projednávané věci a nálezu sp. zn. II. ÚS 40/04 je tedy nesrovnatelná. Ústavní soud proto uzavírá, že ve smyslu nálezu sp. zn. II. ÚS 40/04 "posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je ... věcí obecného soudu", poté, co v projednávané věci neshledal, že by odvolací soud rozhodl svévolně, ve smyslu nálezu sp. zn. II. ÚS 40/04.

S ohledem na uvedené Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění možných pochybností může Ústavní soud vyzvat účastníky řízení k podání vyjádření k ústavní stížnosti, a pokud tato vyjádření obsahují relevantní informace, může dát stěžovateli příležitost k replice. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-382/06-06)