# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 374/2000

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 374/2000
- ECLI: ECLI:CZ:US:2000:1.US.374.2000
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 30. 8. 2000
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu
- Klíčová slova: důkaz/volné hodnocení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 209/1992 Sb., čl. 6; 99/1963 Sb., § 213, § 237 odst.1 písm.f, § 132

## Výrok

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 16. 6. 2000, které bylo podáno k poštovní přepravě dne 19. 6. 2000 a došlo Ústavnímu soudu dne 21. 6. 2000. Napadá v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání do rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 1998, čj. 11 Co 224/97 - 206, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 4. 1997, čj. 7 C 179/95 - 146, ve věci zrušení práva společného nájmu účastníků (žalobkyně MUDr. D. M. a žalovaného - stěžovatele) k družstevnímu bytu, nacházejícímu se v Praze 9, O. 322. Výlučným nájemcem bytu byla určena žalobkyně a žalovanému - stěžovateli - bylo uloženo byt vyklidit a žalobkyni odevzdat do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu. Stěžovatel vedle usnesení Nejvyššího soudu ČR napadá též rozsudek odvolacího soudu, který byl podle jeho názoru vydán v řízení, které nerespektovalo zásadu dvouinstančního soudního řízení, obsaženou mj. v ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. Namítá dále, že dokazování bylo provedeno, případně neprovedeno, v extrémním rozporu s ustanovením § 132 o. s. ř. opomenutím rozhodujících listinných důkazů v jeho neprospěch, v důsledku čehož jsou dle jeho mínění skutková a právní zjištění zjevně nesprávná. Dovozuje, že rozsudkem Městského soudu v Praze a usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý soudní proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR.

Z obsahu usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 4. 2000, čj. 26 Cdo 2319/98 - 229, Ústavní soud zjistil, že dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 27. 4. 1998, ve kterém návrhu stěžovatele na připuštění práva dovolání nebylo vyhověno, bylo odmítnuto podle § 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že přípustnost dovolání stěžovatele nelze opřít o žádné z procesních ustanovení, která v souzené věci přicházejí v úvahu (§ 237, § 238 a § 239 o. s. ř.).

Podle § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě šedesáti dnů. Tato lhůta začíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1). Takovýmto rozhodnutím v daném případě je, když dovolání stěžovatele je nepřípustné, jak potvrdil i Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení, ústavní stížností napadený pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze, který byl doručen právnímu zástupci stěžovatele v polovině roku 1998. Ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu však Ústavnímu soudu ve shora uvedené lhůtě podána nebyla.

Vzhledem k uvedenému musel soudce zpravodaj tuto opožděnou stížnost stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-374/2000-2000)