# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 3694/10

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 3694/10
- ECLI: ECLI:CZ:US:2011:1.US.3694.10.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 26. 1. 2011
- Datum zveřejnění: 14. 2. 2011
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování; právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
- Klíčová slova: styk rodičů s nezletilými dětmi, výživné/pro dítě, dokazování
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 94/1963 Sb., § 43 odst.2 písm.b, § 85 odst.2, § 96, § 26; 99/1963 Sb., § 120, § 157 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví označeného rozsudku, vydaného v řízení o úpravu poměrů, úpravu styku a nařízení soudního dohledu nad nezletilým M. P. Podle stěžovatelů byla označeným rozsudkem porušena jejich základní práva, zakotvená v čl. 10, čl. 32 odst. 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 2 a 3, čl. 6 odst. 2, čl. 16 odst. 1, čl. 18 odst. 1 a čl. 27 Úmluvy o právech dítěte. V řízení měla být porušena i zásada č. 2 Deklarace práv dítěte, dále čl. 6 Úmluvy o výkonu práv dětí a čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s rozhodnutím Krajského soudu v Praze (dále "odvolací soud") o úpravě styku a stanovení výživného pro nezletilého M. P. V ústavní stížnosti zrekapitulovali průběh předchozího řízení, rozebrali podrobnosti vztahu otce k nezletilému a polemizují s hodnocením provedených důkazů a s právními závěry odvolacího soudu. V ústavní stížnosti předkládají obdobné argumenty, které již uplatnili v odvolacím řízení. Odvolacímu soudu především vytýkají, že nestanovil dohled nad výchovou nezletilého a nesprávně určil výši výživného, v důsledku čehož došlo k porušení uvedených základních práv.

Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadeného rozsudku odvolacího soudu Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout jakákoli pochybnost o jeho ústavní konformitě. V této souvislosti je zapotřebí připomenout, s odkazem na ustálenou judikaturu, že je zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska pro určení výživného, stanovená v zákoně o rodině, uváděly v život aplikací v jednotlivých případech. Ústavní soud není žádnou další superrevizní instancí v systému obecných soudů, která by snad měla napravovat stěžovateli tvrzené pochybení, tedy přepočítávat výši výživného stanoveného obecnými soudy.

Obdobné platí i pro rozhodování obecných soudů o úpravě styku a výchovy nezletilých dětí ve vztahu k jejich rodičům. Ústavní soud se zásadně nezabývá přehodnocováním dokazování, prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy by dokazováním byla porušena ústavně zaručená práva a svobody. K tomu může dojít jen tehdy, jsou-li právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

V předmětné věci k takovému pochybení nedošlo. Podle názoru Ústavního soudu odvolací soud náležitě zhodnotil řízení před soudem prvního stupně a po částečném doplnění dokazování učinil právní závěry, které řádně zhodnotil. Skutečnost, že rozhodl způsobem, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě porušení základních práv a svobod.

Tvrzení stěžovatelů, že odvolací soud interpretoval zákon způsobem, který je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a zárukami spravedlivého procesu, není důvodné. Odvolací soud postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o rodině a občanského soudního řádu. Své závěry řádně, srozumitelně a logicky odůvodnil. Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozsudkem došlo k porušení základních práv stěžovatelů. Není účelné opakovaně reagovat na všechny argumenty v ústavní stížnosti uvedené, za situace, kdy se jimi odvolací soud již podrobně zabýval. Ústavní soud tedy v dalším odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-3694/10-1)