# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 3682/18

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 3682/18
- ECLI: ECLI:CZ:US:2019:1.US.3682.18.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 23. 1. 2019
- Datum zveřejnění: 11. 2. 2019
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: pozemek, vlastnické právo/přechod/převod
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 241a odst.2, § 241a odst.3, § 242 odst.3

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 10 zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala určení, že je výlučným vlastníkem v rozsudku blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území Štěrboholy, obec Praha. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu ve věci samé s výjimkou několika dílčích pozemků jako věcně správné potvrdil, ohledně zmíněných několika pozemků rozsudek nalézacího soudu (společně s nákladovým výrokem) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následné dovolání stěžovatelky proti potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením jako nepřípustné odmítl.

Proti rozhodnutím soudů v rozsahu, v němž bylo zamítnutí žaloby odvolacím soudem potvrzeno, brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že soudy v souzené věci nerespektovaly usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 690/2000, když k závěru o převodu práva hospodaření k předmětným pozemkům ze správy Drůbežnictví, n. p. na Státní statek v Dolních Počernicích, n. p. dospěly, aniž by byly žalovaným předloženy odpovídající dokumenty o takovém převodu práva hospodaření svědčící, konkrétně dokumenty potvrzující existenci hospodářské smlouvy nebo opatření nadřízeného orgánu o takovém převodu. Jestliže žalovaný žádný takový dokument k předmětným pozemkům nepředložil, vlastnické právo mu nesvědčí. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Soudy se dle názoru Ústavního soudu v napadených rozhodnutích nedopustily žádného excesu či jiného vážného porušení základních práv stěžovatelky. Jádro ústavní stížnosti představuje námitka nedodržení judikatury Ústavního soudu, konkrétně závěrů usnesení sp. zn. II. ÚS 690/2000 ze dne 14. 5. 2002. V té souvislosti je ovšem nutno připomenout, že identickou námitkou stěžovatelky se Ústavní soud zabýval již v minulosti v souvislosti s rozhodováním soudů o stejné žalobě stěžovatelky (resp. její předchůdkyně, obchodní společnosti XAVEROV, a.s.), avšak týkající se jiných pozemků, a to v usnesení sp. zn. III. ÚS 4036/12 ze dne 19. 10. 2012. V té souvislosti Ústavní soud poukázal na to, že vzpomínané usnesení sp. zn. II. ÚS 690/2000 vychází ze skutkově a právně odlišné věci (spor se tehdy týkal přechodu majetku z České republiky do vlastnictví obcí). Dále k tomu poznamenal, že závěry soudů s ním nekolidují, neboť existenci potřebného právního aktu soudy dovodily jinak než z příslušné listiny, a sice "na základě uceleného řetězce nepřímých důkazů", který svojí přesvědčivostí ústavněprávně obstojí. Ústavní soud k tomu doplnil, že soudy své závěry na "pouhém výkonu správy" nezaložily. Tak je tomu i v nynější věci. Nejvyšší soud v napadeném usnesení ostatně stěžovatelce připomněl, že odvolací soud své závěry nezakládá toliko na fakticitě hospodaření, nýbrž se zabývá existencí příslušných hospodářských smluv či opatření řídících orgánů, přihlížeje též k časovému odstupu od událostí rozhodných z hlediska aplikovaných norem. Ústavní soud tak neshledal žádný prostor pro odchýlení se od svého dřívějšího postoje.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-3682/18-1)