# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 3639/25

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 3639/25
- ECLI: ECLI:CZ:US:2026:1.US.3639.25.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 30. 1. 2026
- Datum zveřejnění: 24. 2. 2026
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup; základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
- Klíčová slova: náklady řízení, odškodnění, škoda/náhrada, advokátní tarif, dovolání/přípustnost
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.3; 177/1996 Sb., § 12 odst.1; 99/1963 Sb., § 237

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. K tomu mělo dojít tím, že soudy při rozhodování o náhradě škody za nezákonné trestní stíhání v podobě nákladů vynaložených na právní zastoupení nesprávně stanovily výši mimosmluvní odměny.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 14 C 154/2011, stěžovatelky se jako právní nástupkyně původního žalobce po žalované (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) domáhaly zaplacení 490 932 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody spočívající v nákladech vynaložených na právní zastoupení původního žalobce v trestním řízení, které bylo zastaveno s tím, že skutky mu kladené za vinu nejsou trestným činem (původní nárok zněl na 664 182 Kč, žalovaná uhradila sama 173 250 Kč). Obvodní soud výrokem I žalobě co do částky 65 320 Kč vyhověl (výrok I), ve zbytku žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Městský soud v Praze prvostupňové rozhodnutí v odvoláním napadené části potvrdil, Nejvyšší soud dovolání stěžovatelek odmítl.

3. V ústavní stížnosti stěžovatelky namítají, že trestní věc byla mimořádně složitá, a mělo tak dojít k navýšení mimosmluvní odměny, od níž se odvíjí vyčíslení škody, podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu. Soudy složitost věci ani jednotlivých úkonů údajně dostatečně nedocenily a hledaly jen způsob jak určit odměnu co nejnižší. Stěžovatelky poukazují na to, že podle judikatury Nejvyššího soudu není vyloučeno, aby u všech úkonů došlo k navýšení na trojnásobek, přičemž v této věci měly stěžovatelky mít i legitimní očekávání, že tomu tak bude, neboť žalovaná v rámci mimosoudního řešení sporu poskytla částku odpovídající trojnásobku ve smyslu § 12 odst. 1 advokátního tarifu. Nejvyššímu soudu stěžovatelky také vytýkají, že jejich dovolání odmítl pro nepřípustnost, i když vymezily podmínky přípustnosti a argumentovaly porušením ústavně zaručených práv.

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud z vyžádaného spisu ověřil, že zejména obvodní soud se věcí zabýval velmi pečlivě, přičemž v souladu s judikaturou Ústavního soudu řešil možné navýšení odměny vždy individuálně ve vztahu ke každému úkonu (viz např. bod 28 nálezu sp. zn. III. ÚS 3488/24 ze dne 24. 6. 2025, v němž Ústavní soud s odkazem na dřívější judikaturu uvedl, že aplikace zvýšení odměny advokáta se musí posuzovat k jednotlivým úkonům právní služby, přičemž zvýšení odměny podle § 12 advokátního tarifu nelze učinit paušálně pro celé řízení). K podrobnému popisu jednotlivých úkonů, který stěžovatelky v ústavní stížnosti předkládají, lze dodat, že jak v bodu 27 zmiňovaného nálezu Ústavní soud připomenul, nepřezkoumává, "který úkon právní služby v konkrétní věci lze považovat za maximálně náročný a který nikoliv, resp. za který má být přiznána navýšená odměna". Platí totiž, že "případná věcná nesprávnost (nezákonnost) rozhodnutí orgánu veřejné moci není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, a tudíž námitky na ní postavené nemohou důvodnost ústavní stížnosti založit".

6. Na námitku stran legitimního očekávání reagovaly odvolací soud i soud dovolací, s nimž lze souhlasit v tom, že předběžné projednání nároku má občanskoprávní povahu, přičemž mimosoudní přiznání náhrady v určité výši ze strany žalované soudy ve výkladu právních předpisů a jejich aplikaci na posuzovanou věc nijak nezavazuje a není způsobilé vzbudit ve stěžovatelkách legitimní očekávání co do výsledku soudního řízení.

7. K rozhodnutí Nejvyššího soudu lze poznamenat, že Nejvyšší soud se dovoláním zabýval veskrze (kvazi)meritorně, neúspěch stěžovatelek v dovolacím řízení v zásadě nebyl dán procesními důvody, nýbrž tím, že napadená rozhodnutí odpovídala praxi dovolacího soudu, jak Nejvyšší soud vysvětlil. Námitky, které stěžovatelky v ústavní stížnosti zmiňují na posílení závěru, že dovolání uplatnily řádně a Nejvyšší soud se jím měl zabývat, byly vypořádány. Některými jinými námitkami se sice Nejvyšší soud zabývat odmítl, šlo ale buď o námitky stavěné na jiném než zjištěném skutkovém základě (míra nezbytné znalosti cizích jazyků), námitky požadující korekci náhrady u úkonů, za něž soudy přiznaly trojnásobek, či námitky neurčité (nezohlednění blíže nespecifikovaných tvrzení, opomenutí nekonkretizovaných důkazů). Argumenty, proč by se i těmito námitkami měl Nejvyšší soud podrobněji zabývat, stěžovatelky nepřekládají. Bez ohledu na to však - jak už bylo řečeno - podstata sporu mezi stěžovatelkami a žalovanou byla i Nejvyšším soudem řešena (kvazi)věcně.

8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-3639/25-1)