# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 3614/14

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 3614/14
- ECLI: ECLI:CZ:US:2015:1.US.3614.14.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 18. 2. 2015
- Datum zveřejnění: 5. 3. 2015
- Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti kasačnímu rozhodnutí
- Dotčené předpisy: 99/1963 Sb., § 221 odst.1 písm.a

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Projednávanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, v řízení před obecnými soudy se žalobkyně domáhá po stěžovateli náhrady škody. Soud prvního stupně žalobě vyhověl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 864 486,80 Kč s příslušenstvím. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozhodnutí první instance změnil a žalobu zamítl. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v Brně poté ústavní stížností napadeným usnesením zrušil prvostupňové rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Prostějově k dalšímu řízení. Proti zrušovacímu rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel ústavní stížnost (odmítnutou usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3001/13 ze dne 14. 10. 2013) a dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost, neboť stěžovatelem tvrzená pochybení krajského soudu nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Pokud jde o stěžovatelovo zpochybňování splnění procesních podmínek řízení podle § 118c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, jedná se o vadu řízení, k níž lze přihlédnout jen při splnění podmínek přípustnosti dovolání.

Stěžovatel proto podal další, nyní projednávanou ústavní stížnost. V ní především brojí proti rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání a Nejvyššímu soudu vyčítá, že se řádně nevypořádal se všemi námitkami v dovolání uplatněnými. Stěžovatel dále nesouhlasí s posouzením námitky nesplnění procesních podmínek řízení a konečně uvádí, že námitky poukazující na nedostatky ve zjištění skutkového stavu či na pochybení soudů stran provedeného dokazování jsou způsobilými důvody.

Ústavní soud se stížností nejdříve zabýval z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, přičemž došel k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995). Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity, čemuž odpovídá i ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud zásadně do jeho postavení zasáhnout tím, že by sám rozhodl dříve než tento orgán. Takové souběžné rozhodování by bylo v rozporu s principy právního státu.

Důvody nepřípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2013 ostatně již Ústavní soud stěžovateli vysvětlil ve výše citovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 3001/13 ze dne 14. 10. 2013. V něm bylo řečeno, že nepřípustnost v tomto případě plyne z povahy rozhodnutí krajského soudu, jímž bylo prvostupňové rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení, a ze skutečnosti, že řízení o stěžovatelově věci je dosud neskončené. Podáním dovolání proti témuž usnesení krajského soudu ani odmítnutím tohoto dovolání Nejvyšším soudem se tudíž na nepřípustnosti ústavní stížnosti ve vztahu k citovanému usnesení krajského soudu nic nemění.

Nepřípustná je pak ústavní stížnost i v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, byť jím bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto, a nedošlo tedy ke zrušení odvolacího rozhodnutí a k vrácení věci. Je tomu tak proto, že Ústavní soud zásadně nepřezkoumává dílčí pochybení soudů, nýbrž je povolán, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení obstojí jako celek. Řízení ve stěžovatelově věci však přes odmítnutí mimořádného opravného prostředku nadále probíhá, a jakékoli hodnocení ze strany Ústavního soudu by tak bylo předčasné. Stěžovatel má nadále k dispozici procesní nástroje ochrany svých práv v rámci řízení před soudem prvního stupně, případně pak možnost podat řádné a mimořádné opravné prostředky v souladu s občanským soudním řádem.

Pro úplnost Ústavní soud podotýká, že z ústavní stížnosti nevyplývají důvody pro postup podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Ze všech výše uvedených důvodů se tudíž jedná o návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-3614/14-1)