# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 361/06 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: I.ÚS 361/06 - ECLI: ECLI:CZ:US:2006:1.US.361.06.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 31. 10. 2006 - Datum zveřejnění: 29. 11. 2007 - Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek; právo na soudní a jinou právní ochranu - Klíčová slova: vlastnické právo/přechod/převod, důkazní břemeno, opravný prostředek - mimořádný - Dotčené předpisy: 172/1991 Sb., § 1; 28/1945 Sb., čl.; 99/1963 Sb., § 241a odst.2 písm.b ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Včas podanou ústavní stížností stěžovatel požaduje zrušení shora označených rozhodnutí. V ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle popisuje průběh řízení před obecnými soudy a polemizuje s uvedenými rozhodnutími. Ta podle něj porušila jeho právo na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 odst. 1 a právo vlastnit majetek podle čl. 101 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy neúspěšně domáhal určení, že nabyl, podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, vlastnické právo k označeným pozemkům v k. ú. Kunratice. Stěžovatel polemizuje s výkladem zákona č. 172/1991 Sb., učiněným jak Nejvyšším soudem ČR v této věci, tak předchozí judikaturou Ústavního soudu. Ústavní soud požádal o vyjádření Obvodní soud pro Prahu 4, Městský soud v Praze a Nejvyšší soud ČR jako účastníky řízení, v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Všechny tři obecné soudy odkázaly na svá rozhodnutí a důvody ústavní stížnosti odmítly. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud upozorňuje, že není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného ústavním pořádkem ČR (srov. již nález sp. zn. I. ÚS 68/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 123 a konstantní judikatura). Na tomto závěru se pochopitelně nemůže nic změnit ani za situace, kdy stěžovatel, zastoupený advokátem jako osobou práva znalou, se sám připravil o možnost meritorního posouzení své věci Nejvyšším soudem ČR, neboť nebyl s to, ve smyslu příslušných ustanovení OSŘ a judikatury Nejvyššího soudu ČR, zformulovat právní otázku, která by mohla založit dovolací důvod pro řízení před Nejvyšším soudem ČR (viz odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR). Obecné soudy v této věci následovaly právní závěr Ústavního soudu, vyslovený dne 29. 11.1996 v nálezu sp. zn. IV. ÚS 185/96, podle něhož: "pro přechod některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb. musí být splněny kumulativně tři podmínky stanovené v § 1 odst. 1 - musí tedy jít o majetek, který ve stanovené době náležel České republice, ke stanovenému dni k němu měl právo hospodaření právní předchůdce obce a konečně, že s tímto majetkem tento předchůdce také hospodařil" (viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 6, str. 46). Stěžovatel nepřináší žádné relevantní argumenty pro překonání této judikatury, což jediné by mu mohlo zajistit úspěch v jeho věci. Navíc nelze odhlédnout ani od toho, že tato judikatura již více než deset let ovlivňuje výklad zákona č. 172/1991 Sb. a změna této judikatury, bez jakéhokoli vážného důvodu, by narušila též práva a oprávněná očekávání třetích osob jednajících v souladu a s důvěrou v tuto judikaturu. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout, byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí. Z článku 36 odst. 1 Listiny, kterým stěžovatel argumentuje, nevyplývá jeho nárok na úspěch ve věci. V dané věci nemůže jít ani o stěžovatelovo základní právo vlastnit majetek, které se netýká vlastnického práva toliko potencionálního. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Na základě shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 31. října 2006 František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-361/06-1)