# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 360/98 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: I.ÚS 360/98 - ECLI: ECLI:CZ:US:1998:1.US.360.98 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 8. 12. 1998 - Datum zveřejnění: 30. 10. 2007 - Předmět řízení: Rovnost aktivního volebního práva - Klíčová slova: volby/do zastupitelstev krajů, volby/do zastupitelstev obcí - Dotčené předpisy: 1/1993 Sb., čl. 18, čl. 19 odst.1, čl. 19 odst.2, čl. 20; 2/1993 Sb., čl. 21 odst.3; 152/1994 Sb., § 4, § 9; 247/1995 Sb., § 1, § 15, § 56 ## Právní věta Ústavní stížnost nemá charakter tzv. actio popularis, a proto Ústavní soud nemohl zkoumat namítanou nerovnost komplexně, nýbrž mohl posuzovat toliko otázku eventuálního porušení zásady rovného volebního práva (pasivního a aktivního) ve vztahu ke stěžovateli. Poněvadž stěžovatel v komunálních volbách nekandidoval, bylo přípustné zabývat se jen případným porušením rovnosti volebního práva aktivního. Z ústavního hlediska mohl tedy Ústavní soud srovnávat pouze souvislosti volebního obvodu s největším zastoupením s volebním obvodem stěžovatele. Ústavní soud již v četných případech judikoval, že princip rovnosti nemá absolutní (abstraktní) charakter, jedná se toliko o rovnost relativní. Nelze ji proto chápat mechanicky. Obzvláště rovnost volebního práva není nějakým absolutním principem, dokonce lze mít za to, že se jedná o zvláštní případ rovnosti. Ústavní soud dokonce judikoval, že v určitých případech je přípustné určité omezení rovnosti volebního práva (nález Ústavního soudu z 2. dubna 1997 sp. zn. Pl. ÚS 25/96 vyhlášený pod č. 88/1997 Sb. ). Tato specifická rovnost se projevuje konkrétně zejména v takových otázkách, jako jsou např. uzavírací klauzule, podmínky podávání kandidátních listin, volební kampaň, volební geometrie a volební aritmetika. V některých případech problémy v realizaci principu rovnosti nevznikají, v jiných je to problematičtější. Právě otázka možné odchylky v počtech voličů volebního obvodu, resp. v počtech hlasů připadajících na 1 mandát, mezi ně patří. V podstatě jde o ústavní hranice přijatelnosti či přibližnosti rovnosti v počtu aktivně legitimovaných obyvatel volebních obvodů ve vztahu k počtu mandátů, resp. o ústavně přijatelnou odchylku v počtech oprávněných voličů potřebných ke zvolení člena zastupitelstva. Např. v počtu obyvatel volebních obvodů pro volby do Senátu je odchylka až 15 % a teorie i praxe uznává, že ještě rozumnou a ospravedlnitelnou odchylkou může být nejvýše 30 %. V posuzované věci je odchylka 12 %, a proto Ústavní soud dospěl k závěru, že tato odchylka je ještě rozumná a ospravedlnitelná, a nezakládá tak porušení ústavního principu rovnosti volebního práva. Volby nejsou povinné a neúčast není účinně sankcionována. I kdyby totiž bylo dosaženo rovnosti aktivního volebního práva technicky (tj. stanovením volebních obvodů se stejným počtem voličů rozhodujících o stejném počtu mandátů), volební účast v jednotlivých volebních obvodech bude různá, a způsobí tak faktickou nerovnost volebního práva, neboť počty hlasů potřebné ke zvolení se v jednotlivých volebních obvodech budou lišit. Lze tedy spíše hovořit toliko o rovnosti v možnosti výkonu volebního práva, skutečná rovnost volebního práva (hlasů) není dosažitelná. ## Shrnutí Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti usnesení Rady zastupitelstva hlavního města Prahy týkajícímu se rozdělení mandátů a volebních obvodů. Soud konstatoval, že ústavní stížnost není actio popularis, a přezkoumával pouze možné porušení aktivního volebního práva stěžovatele. Potvrdil, že princip rovnosti volebního práva nemá absolutní charakter a připouští určitou relaticitu a odchylky. V daném případě činila odchylka v počtu hlasů potřebných k získání mandátu mezi volebními obvody 12 procent, což Ústavní soud shledal jako rozumnou, ústavně přijatelnou a ospravedlnitelnou hodnotu. Návrh byl proto vyhodnocen jako zjevně neopodstatněný a odmítnut. ## Výrok Návrh ústavní stížnosti se odmítá. ## Odůvodnění Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a prostudování spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh není způsobilý k meritornímu projednání a rozhodnutí. Ústavní soud především konstatoval, že ústavní stížnost nemá charakter tzv. actio popularis, a proto nemohl zkoumat namítanou nerovnost komplexně, tj. analyzovat celkové poměry rozdělení mandátů do jednotlivých volebních obvodů ve vztahu k počtům voličů na území celého hlavního města Prahy a přirozeně ani alternativu jiného stanovení volebních obvodů a rozdělení mandátů podle názoru stěžovatele spravedlivější, která nebyla přijata. Mohl toliko posuzovat otázku eventuálního porušení zásady rovného volebního práva pasivního, případně aktivního, ve vztahu ke stěžovateli. Jelikož z ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel v komunálních volbách kandidoval, bylo přípustné se zabývat jen případným porušením rovnosti volebního práva aktivního. Z ústavního hlediska mohl tedy Ústavní soud srovnávat pouze souvislosti volebního obvodu s nejvyšším zastoupením (volební obvod VIII. a IX.) s volebním obvodem stěžovatele (volební obvod III.). Obecně lze k otázce rovnosti jen poznamenat, jak již ostatně Ústavní soud v četných případech judikoval, že princip rovnosti nemá absolutní (abstraktní) charakter, jedná se toliko o rovnost relativní. Nelze ji proto ani chápat mechanicky. Obzvláště rovnost volebního práva není nějakým abstraktním principem, dokonce lze mít za to, že se jedná o zvláštní případ rovnosti. Ústavní soud dokonce judikoval, že v určitých případech je přípustné i určité omezení rovnosti volebního práva (Pl. ÚS 25/96, resp. č. 37, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7). Tato specifická rovnost se projevuje konkrétně zejména v takových otázkách, jako jsou např. uzavírací klauzule, podmínky podávání kandidátních listin, volební kampaň, volební geometrie a volební aritmetika. V některých případech problémy v realizaci principu rovnosti nevznikají, v jiných je to problematičtější. Právě otázka možné odchylky v počtech obyvatel (voličů) volebního obvodu, resp. v počtech hlasů připadajících na jeden mandát, mezi ně patří. V daném případě je proto třeba vycházet z toho, co je ještě rozumné a ospravedlnitelné, resp. ústavně přijatelné. Ostatně sám stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti uvádí, že "v praxi se těžko úplné rovnosti dá dosáhnout, nicméně je v souladu s duchem ústavy učinit vše, aby se alespoň zhruba (s minimální rozumně dosažitelnou tolerancí) hlasy připadající na jeden mandát rovnaly, i když volební obvody mají různou velikost co do územního rozsahu i počtu oprávněných voličů". Jde tedy v podstatě o ústavní hranice přijatelnosti či přibližnosti rovnosti v počtu aktivně legitimovaných obyvatel volebních obvodů ve vztahu k počtu mandátů, resp. o ústavně přijatelnou odchylku v počtech oprávněných občanů potřebných ke zvolení člena zastupitelstva. Např. v počtu obyvatel senátních volebních obvodů je odchylka až 15%, teorie i praxe nicméně uznává, že ještě rozumnou a ospravedlnitelnou odchylkou může být nejvýše až 30%. V posuzované věci je rozdíl, resp. odchylka v počtech hlasů z volebního obvodu potřebných k získání mandátu 12% (tedy odchylka ještě nižší než u senátních volebních obvodů). Ústavní soud proto dospěl k závěru, že uvedená odchylka je ještě rozumná a ospravedlnitelná a nezakládá tak porušení ústavního principu rovnosti volebního práva. Pro úplnost je třeba dodat, že faktické rovnosti (aktivního) volebního práva nelze prakticky dosáhnout, resp. se jí přiblížit, pokud volby nejsou povinné a neúčast není účinně sankcionována. I kdyby totiž bylo dosaženo rovnosti aktivního volebního práva technicky (tj. volební obvody se stejným počtem voličů rozhodujících o stejném počtu mandátů), volební účast v jednotlivých obvodech bude různá a způsobí tak faktickou nerovnost volebního práva, neboť počty hlasů potřebné ke zvolení se v jednotlivých volebních obvodech budou lišit. Lze tedy spíše hovořit toliko o rovnosti v možnosti výkonu volebního práva, skutečná rovnost volebního práva (hlasů) není dosažitelná. Ústavní soud tedy v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva a nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-360/98-98)