# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 3595/12

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 3595/12
- ECLI: ECLI:CZ:US:2012:1.US.3595.12.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 7. 11. 2012
- Datum zveřejnění: 21. 11. 2012
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: škoda/náhrada, úvěr, smlouva
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 40/1964 Sb., § 415

## Výrok

Návrh se odmítá.

## Odůvodnění

Navrhovatelé se domáhali zrušení výše citovaných rozhodnutí, jež dle nich představují zásah do jejich práv na spravedlivý proces. Uvedli, že podali žalobu na náhradu škody ve výši 812 325 158,- Kč, která jim vznikla v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalované, spočívajícím v neposkytnutí sjednaného úvěru a v porušení prevenční povinnosti podle § 415 občanského zákoníku. Soud I. stupně žalobu zamítl s tím, že není důvodná, že účastníci projevili vůli uzavřít úvěrovou smlouvu v písemné podobě, k takové však nedošlo, a proto nemohlo ani dojít ke vzniku škody v důsledku neposkytnutí úvěru. Odvolací soud uvedený rozsudek potvrdil, když došel ke shodnému závěru, že smlouva o poskytnutí úvěru uzavřena nebyla a dále konstatoval, že relevantním důvodem pro ukončení jednání bylo rozhodnutí úvěrového výboru žalované o tom, že úvěr poskytnut nebude. Nejvyšší soud, který rozhodoval opakovaně, dovolání odmítl, přičemž podle jejich přesvědčení se od původního rozhodnutí a svého stanoviska o nezbytnosti a rozsahu dokazování odchýlil - soudy obou stupňů v novém řízení žádné další důkazy neprovedly, rozhodly stejně, Nejvyšší soud dovolání odmítl na základě zcela totožného dokazování. Pro uvedené se rozhodnutími soudů cítí dotčeni v právech, zakotvených v čl. 36 odst. 1, 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatelé v návrhu dovolávají, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud, přestože dovolání žalobců uplatněné pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci [podle § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu] opodstatněně shledal jako nepřípustné, v odůvodnění svého usnesení s poukazem na důkazy a na základě nich učiněné právní závěry odvolacího soudu mj. přiléhavě vyložil skutečnosti, pro něž byla žaloba o náhradu škody proti označené bance (u které žalobci neúspěšně žádali o úvěr ve výši 500 000 000 Kč) zamítnuta důvodně. Konstatoval, že uzavření smlouvy o poskytnutí úvěru nezbytně předcházelo zkoumání solventnosti žadatele o úvěr, návratnosti poskytnutých prostředků a možnosti jejich zajištění a teprve na základě zhodnocení uvedených zjištění a tedy zhodnocení bonity klienta pak úvěrový výbor banky, jako její vnitřní orgán, byl oprávněn rozhodnout o schválení či neschválení předmětného úvěrového záměru - tato nezbytnost a podmínka pro možnost uzavření smlouvy byla žalobcům předem známa, v souladu s uvedenou znalostí pak měli postupovat ve svém jednání a nevystavovat se možnému podnikatelskému neúspěchu (případně vzniku škody), pokud k uzavření smlouvy o úvěru nedojde. Proto, došlo-li na straně žalobců ke vzniku škody, pak tato nebyla zaviněna žalovanou bankou, která s nimi neuzavřela smlouvu o poskytnutí požadovaného úvěru a která jim tedy úvěr neposkytla. Na obsah citovaného usnesení dovolacího soudu i na vyčerpávající odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze, jehož výrokem bylo potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně o zamítnutí žaloby stěžovatelů na náhradu škody v částce 812 325 158 Kč, lze v dalším odkázat.

Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-3595/12-1)