# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 3560/19

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 3560/19
- ECLI: ECLI:CZ:US:2019:1.US.3560.19.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 26. 11. 2019
- Datum zveřejnění: 12. 12. 2019
- Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: dovolání/přípustnost, opravný prostředek - mimořádný, dokazování, důkaz/volné hodnocení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 177/1996 Sb.; 99/1963 Sb., § 237, § 132

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Stěžovatelka se na Ústavní soud obrátila s ústavní stížností, požadující zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny veškeré formální náležitosti, požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, aby návrh na zahájení řízení mohl být považován za kvalifikovaně a řádně podanou ústavní stížnost, schopnou meritorního projednání.

2. Podle ust. § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V daném případě je zjevné, že stěžovatelka podala vadně přípustné dovolání, o kterém byla řádně poučena v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 6. 2015 č. j. 17 Co 347/2018-189. Uvedená skutečnost jednoznačně plyne z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019 č. j. 32 Cdo 2412/2019-233. Stěžovatelka tedy, pokud jde o napadení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 6. 2015 č. j. 17 Co 347/2018-189 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 8. 2018 č. j. 22 C 235/2015-165 nevyčerpala všechny procesní prostředky, poskytnuté zákonem k ochraně jejích práv. Ústavní soud zde rovněž odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů. Domáhat se ochrany svých ústavně zaručených základních práv nebo svobod podáním ústavní stížnosti je fyzická nebo právnická osoba oprávněna za podmínek stanovených Ústavou a zákonem o Ústavním soudu teprve po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv a pravomocném ukončení věci.

3. Co se týče napadení samotného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019 č. j. 32 Cdo 2412/2019-233, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Z odůvodnění tohoto usnesení, jak již poznamenáno, je zřejmé, že stěžovatelka podala dovolání vadně a tento nedostatek již nebylo možno odstranit. Se závěry Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti stěžovatelka ostatně až na krátký obecný úvod ve své argumentaci ani nepolemizuje.

4. Z uvedeného důvodu byla ústavní stížnost odmítnuta zčásti jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-3560/19-1)