# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 3553/20

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 3553/20
- ECLI: ECLI:CZ:US:2021:1.US.3553.20.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 2. 2. 2021
- Datum zveřejnění: 18. 2. 2021
- Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti kasačnímu rozhodnutí
- Dotčené předpisy: 99/1963 Sb., § 243e odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného soudního rozhodnutí. Má za to, že Nejvyšší soud svým postupem porušil její právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí, stěžovatelka se jako povinná domáhala zastavení proti ní vedené exekuce. Návrh opírala o promlčení zástavního práva ve vztahu k pohledávce, k jejímuž uspokojení byla exekuce nařízena. Okresní soud v Chomutově na konci roku 2018 exekuci zastavil, po odvolání oprávněného Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Oprávněný ovšem podal dovolání a tomu Nejvyšší soud vyhověl. Došel k závěru, že se soudy nižších stupňů při rozhodování odchýlily od ustálené judikatury dovolacího soudu. S ohledem na to byla jejich rozhodnutí zrušena a věc vrácena Okresnímu soudu v Chomutově k dalšímu řízení.

3. Stěžovatelka s napadeným usnesením Nejvyššího soudu nesouhlasí, přičemž se vymezuje proti řadě jeho hmotněprávních závěrů i právnímu hodnocení, v podstatě jednání obecného soudu považuje za svévolné. Část ústavní stížnosti se věnuje též aktivní legitimaci stěžovatelky. Vychází z teze, že některá pochybení Nejvyššího soudu (tvrzené porušení ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.) již nebude možné v dalším řízení napravit, přitom v řízení je nutné chránit zájmy nejen dovolatele, ale rovněž ostatních účastníků řízení. V opačném případě by to znamenalo, že by veškerá rozhodnutí Nejvyššího soudu ukončená zrušením dovoláním napadených rozhodnutí byla vyjmuta z ústavněprávního přezkumu i přes § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Přípustnost ústavní stížnosti dále stěžovatelka odůvodňuje značnými průtahy v řízení, které fakticky probíhá již od roku 2007 a jí se případně dostane spravedlnosti až za několik let.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení stanovených zákonem o Ústavním soudu a v tomto ohledu shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)], nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci.

5. Sama stěžovatelka uvádí, že řízení ve věci bude před obecnými soudy pokračovat. Snaží se proto vysvětlit, proč v jejím případě nastaly skutečnosti pro výjimečný postup dle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. První z nich je založena na § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Přesah vlastních zájmů dovozuje z toho, že některé její námitky dotýkající se základních práv již nebude možné v dalším řízení přezkoumat. Stěžovatelka však nijak konkrétně nevysvětluje, proč by tomu tak mělo být, abstraktní odkaz na shora citované ustanovení o. s. ř. nepostačí. Jestliže Nejvyšší soud postupoval svévolně a námitky přípustnosti v dovolání si "vymyslel" (jak obecně tvrdí stěžovatelka), nejde o záležitost vyloučenou z případného budoucího ústavněprávního přezkumu. Stěžovatelka se mýlí, že možnost podat ústavní stížnost i při nenaplnění podmínky subsidiarity má jen úspěšný dovolatel a nikoliv ostatní účastníci řízení. Takové rozlišování mezi stěžovateli Ústavní soud neprovádí, naplnění předpokladů přípustnosti je vždy činěno ve vazbě na konkrétní věc. Druhý důvod přípustnosti stěžovatelka podřazuje pod § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu a spočívá ve značných průtazích řízení. Ani v tomto ohledu ji nelze přisvědčit. Z narací v přiložených rozhodnutích je patrné, že původní problém (otázka promlčení zástavního práva k pohledávce) má kořeny v hluboké minulosti, současné soudní řízení se ale týká pouze zastavení exekuce, bylo zahájeno až v roce 2018 a rozhodování všech tří stupňů obecných soudů dle Ústavního soudu žádnými průtahy netrpělo. Odhady stěžovatelky ohledně dalšího trvání řízení v budoucnosti ("obrana ... se fakticky otevírá ... ne dříve, než za pět let") jsou pouhou spekulací a k těm Ústavní soud přihlížet nemůže.

6. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem jako návrh nepřípustný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-3553/20-1)