# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 349/20

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 349/20
- ECLI: ECLI:CZ:US:2020:1.US.349.20.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 31. 8. 2020
- Datum zveřejnění: 15. 9. 2020
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
- Klíčová slova: trestní stíhání/zastavení, nepříčetnost
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 172 odst.1 písm.e; 40/2009 Sb., § 201

## Výrok

I. Ústavní stížnost se odmítá.

III. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se stěžovatelce nepřiznává.

## Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Opavě s odůvodněním, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 33 odst. 1, 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka byla stíhaná pro přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. b), d), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku a napadeným usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Opavě bylo podle § 172 odst. 1 písm. e) trestního řádu její trestní stíhání zastaveno, neboť stěžovatelka nebyla v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědná. Stížnost stěžovatelky proti zastavení trestního stíhání byla napadeným usnesením krajského státního zastupitelství zamítnuta. Vzhledem k tomu, že všechny skutečnosti a podrobnosti nyní projednávaného případu jsou účastníkům řízení dostatečně známy, není třeba je blíže rekapitulovat.

Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti stručně řečeno namítá to, že napadená rozhodnutí o zastavení trestního stíhání považuje za ústavně nekonformní, a to ve třech směrech: 1) ve věcné podstatě, 2) v právní podstatě a 3) v procesní sféře, kdy stěžovatelce nebyl v případě znaleckého zkoumání přibraného psychiatra povolen doprovod právní zástupkyně či jiné osoby, které by důvěřovala. Stěžovatelka vznáší celou řadu námitek vůči postupu orgánů činných v trestním řízení; mj. uvádí, že vůči ní došlo ke zneužití psychiatrie, v průběhu znaleckého zkoumání nebyla použita žádná exaktní vědecká metoda, že byla v daném případě zneužita trestní represe a došlo k nerespektování zásady subsidiarity trestní represe.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto mu zpravidla nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí, což platí i ve vztahu k jiným orgánům veřejné moci, které vydávají individuální právní akty. Ústavní soud by byl povolán do jejich pravomoci zasáhnout a napadená rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by v řízení před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Pochybení tohoto charakteru v nyní posuzované věci ovšem zjištěno nebylo.

Ústavní soud na rozdíl od stěžovatelky neshledává žádný extrémní nedostatek či ústavněprávní deficit v závěrech vyplývajících z napadených rozhodnutí, neboť skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování, jsou adekvátně a plausibilně odůvodněna a splňují kritéria pro náležité odůvodnění usnesení ve smyslu § 134 odst. 2 trestního řádu, resp. odpovídají ústavněprávnímu požadavku vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto neshledává žádný důvod pro zpochybňování závěru vyjádřeného v obou napadených usneseních, totiž že v konkrétním případě byla nepříčetnost v době činu jako důvod pro absenci trestní odpovědnosti dostatečně prokázána a na místě byl proto postup podle § 172 odst. 1 písm. e) trestního řádu. S uplatněnými námitkami stěžovatelky se uspokojivě vypořádala státní zástupkyně krajského státního zastupitelství a Ústavní soud nemá, co by napadenému usnesení v tomto směru vytknul. Všechny ostatní námitky i argumentaci stěžovatelky je pak v tomto kontextu nutné označit za zjevně neopodstatněné.

Ústavní soud závěrem konstatuje, že v napadených rozhodnutích ani v postupu orgánů činných v trestním řízení, který jim předcházel, neshledal žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky a nevidí tak důvod pro jeho kasační zásah.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl (výrok I). S ohledem na výsledek tohoto řízení nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (výrok II).

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-349/20-1)