# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 3464/14

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 3464/14
- ECLI: ECLI:CZ:US:2014:1.US.3464.14.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 15. 12. 2014
- Datum zveřejnění: 7. 1. 2015
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: trestní stíhání/zahájení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 160 odst.1, § 134

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl dne 31. 10. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv, zejména pak práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Usnesením policejního orgánu ze dne 15. 7. 2014 č. j. KRPA-493463-36/TČ- 2013-000091 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatelů pro zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle § 234 odst. 3 trestního zákoníku za užití § 238 trestního zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku. Proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhámpodali oba stěžovatelé samostatné stížnosti, které byly napadeným usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 29. 8. 2014 č. j. 2 ZT 220/2014-29 zamítnuty.

3. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že napadené usnesení státního zástupce není dostatečně odůvodněno a že pro zahájení jejich trestního stíhání pro uvedené trestné činy nebyl dostatek důkazů.

4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

5. Ústavní soud především připomíná, že možnosti jeho ingerence do přípravného řízení trestního jsou striktně omezeny jen na zcela extrémní případy vybočení z hranic podústavního práva. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02).

6. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší jakkoli po věcné stránce přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Není smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, jeho vydáním není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení, což se týká i právního posouzení stíhaného skutku. Ústavnímu soudu tak přísluší se zabývat otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně po jeho ukončení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 539/98).

7. Napadené usnesení o zamítnutí stížnosti stěžovatelů proti usnesení o zahájení trestního stíhání je dostatečně odůvodněno, přičemž již v usnesení o zahájení trestního stíhání je dostatečně konkrétním způsobem vymezen skutek, pro nějž se trestní stíhání vede. Stejně tak z odůvodnění usnesení vyplývá, na základě jakých okolností policejní orgán dospěl k přesvědčení o důvodném podezření ze spáchání skutku oběma stěžovateli.

8. Ústavní soud tedy nesdílí názor stěžovatelů, že by v napadeném rozhodnutí, jakož i v rozhodnutí jemu předcházejícímu, nebyly dostatečně specifikovány rozhodné okolnosti a důvody pro zahájení trestního stíhání. V dané věci proto nelze hovořit o tom, že by k zahájení trestního stíhání došlo na základě zjevné libovůle orgánů činných v trestním řízení. Sporné otázky, ať už jde o prokázání spáchání skutku, jeho adekvátní právní posouzení či o použitelnost některých důkazů, musí být primárně řešeny v dalším průběhu trestního řízení.

9. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-3464/14-1)