# Ústavní soud, sp. zn. I.ÚS 3445/12

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: I.ÚS 3445/12
- ECLI: ECLI:CZ:US:2012:1.US.3445.12.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 15. 11. 2012
- Datum zveřejnění: 3. 12. 2012
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování; právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
- Klíčová slova: dokazování, důkaz/volné hodnocení, trestný čin/ublížení na zdraví
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 132

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces a principu právní jistoty, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí, byl prvým z nich stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokusu přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 trestního zákona k § 146 odst. 1 trestního zákona, jehož se dopustil jednáním ve výroku uvedeného rozhodnutí popsaným, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 15 měsíců a současně mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 1 440,- Kč, se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byl poškozený odkázán na řízení občanskoprávní. Odvolací soud druhým ze shora označených rozhodnutí s podrobným zdůvodněním rozsudek soudu I. stupně k odvolání státního zástupce doplnil o trest propadnutí věci - kuchyňského nože a dále odvolání stěžovatele podle § 256 trestního řádu zamítl a učinil tak s podrobným zdůvodněním. Následně stěžovatelem podané dovolání proti rozsudku odvolacího soudu opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) a g) trestního řádu bylo třetím z označených rozhodnutí Nejvyšším soudem jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i písm. e) trestního řádu.

Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel v podstatě shodně jako ve svém odvolání a následně podaném dovolání poukazuje na porušení procesních předpisů v průběhu přípravného řízení i řízení před soudem, dává najevo nesouhlas s provedeným dokazováním a jeho zhodnocením, zpochybňuje skutková zjištění soudu I. stupně, která považuje za nedostatečná s tím, že podle něj nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že by se skutek stal na ve skutkové větě popsaném místě a že by on na poškozeného útočil, natož pak v úmyslu mu ublížit na zdraví. Rozebírá provedené dokazování a předkládá svou verzi jeho hodnocení s poukazem na rozpory v provedených důkazech a tvrdí, že obecné soudy se odpovídajícím způsobem nevypořádaly s jeho obhajobou a je i nadále přesvědčen o tom, že jeho jednání vykazovalo znaky nutné obrany dle § 29 trestního zákona. Z těchto v ústavní stížnosti podrobně rozvedených důvodů navrhuje zrušení všech napadených rozhodnutí.

Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Stěžovatel v ústavní stížnosti dává najevo nesouhlas s postupem soudu v jeho trestní věci, s provedeným dokazováním, které považuje za nedostatečné, s jeho zhodnocením a následným právním posouzením věci, přičemž vesměs jde o námitky uplatňované již v předcházejícím řízení, zejména v odvolání. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy obecných soudů, těmto soudům není nadřízen. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) a pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není také povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další). Takový stav v dané věci zjištěn nebyl.

Soud I. stupně i soud odvolací se danou věcí řádně zabývaly a na základě svých zjištění, jež Ústavní soud s připomenutím své judikatury nemůže sám přehodnocovat, ve svých rozhodnutích dostatečně a logickým způsobem rozvedly úvahy vedoucí je k závěru o vině stěžovatele, přičemž odvolací soud také dostatečně reagoval na stěžovatelovy odvolací námitky, v podstatě shodné jako námitky ústavní stížnosti, přitom se podrobně vyjádřil i k namítaným vadám řízení (k výpovědi poškozeného nesprávně označené jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon, otázce místa činu, nahlížení do spisu i dalším) a podrobně také v odůvodnění rozvedl, z jakých důvodů nepřisvědčil stěžovateli v tom, že jednal v nutné obraně. Zdůvodnil rovněž nevyhovění návrhu na doplnění dokazování. Také soud dovolací, který rozhodoval o dovolání stěžovatele, své odmítavé rozhodnutí podrobně zdůvodnil a učinil tak v potřebném rozsahu a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným způsobem, včetně posouzení námitky stěžovatele týkající se jednání v nutné obraně, a reagoval také dostatečně na námitky stěžovatele týkající se složení senátu odvolacího soudu. Na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, jež nevykazují prvky libovůle, přičemž nebylo zjištěno, že by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývalo (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94), lze tak odkázat. Zásah do práva na soudní ochranu stěžovatele tak Ústavní soud nezjistil, a proto z uvedených důvodů byla jeho stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/I-US-3445/12-1)